30. července 2017

Vybíráme koloběžku? Článek šestý - MIBO GS

Když si vybíráme novou koloběžku a s nákupem nespěcháte, můžete si projít podobnou cestou jako autor článku Jindra Křivka. Třeba zveřejněním jeho dojmů bude i pro vás při výběru koloběžky inspirující. Na našem blogu najdete sérii šesti článků původně zveřejněných na FB stránkách Koloběžky CZ. Text uvádíme bez úprav.


Ahoj všem lidem dobré vůle (ta nám občas chybí, přitom je to s ní všechno veselejší).
Kdo už četl nějaký můj příspěvek, tak je obeznámen s tím, že se snažím najít a vybrat si novou koloběžku, kterou bych primárně trápil mimo asfaltové povrchy po nezpevněných cestách, navíc by mohla být rychlá na silnici a pohodlná na dlouhé tratě, zkrátka utopie koloběžkového analfabeta, chtělo by se říci...
Úplně na začátku, před více než třemi měsíci, jsem podobné přání přednesl Václav Junovi z Koloběhsportu v Plzni, který se mi kupodivu nevysmál a chápavě přikyvoval mým zvrhlým představám… Párkrát jsme spolu ještě mluvili a pak asi usoudil, že jsem důvěryhodný a mohu tak přijmout „Tajemství velkého MIBA“. Oním tajemstvím, které už dneska není žádným tajemstvím, byla myšlenka zrodu koloběžky se stejně velkými koly 26“, která by měla ukojit touhy jezdců v divočině, kteří touží po surovém železe, které snese pořádnou ránu a nerozsype se vám pod nohama. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem si přišel jako člen Bratrstva kočičí pracky a potutelně jsem se usmíval a těšil se, až si ten nový zázrak budu moci vyzkoušet… Jelikož jsem ale do té doby neměl v podstatě žádné zkušenosti s jinými koloběžkami než Kostkami, tak mi Vašek navrhl, že bych si jich měl vyzkoušet co nejvíc, abych to pak mohl poctivě porovnat, navíc se mu líbilo, že budu „neposkvrněný“ předpojatými názory na jednotlivé koloběžky, a tak bych mohl vykazovat jistou míru objektivity. Nápad se mi líbil, aby taky ne, kdo by si nechtěl vyzkoušet nepřeberné množství typů koloběžek, které byly k dispozici :-).
Začal jsem tedy ošlapávat stupátka mnohých koloběžek. Do té doby jsem osobně neznal žádnou koloběžku z produkce firmy MIBO, během předešlého testování jsem si mohl osahat celé portfolio jimi nabízených koloběžek. Pokud bych si mohl vybrat nějaké vlastnosti z mých nabytých zkušeností, které bych chtěl vtělit do nového mazlíka, tak by to byla určitě dravost GTčka v zatáčkách, rychlost Revoo na silnici a v neposlední řadě nezničitelnost Malagy J. Navíc se mi líbilo, že stejně jako u Kostky jde o ryze českou firmu včetně výroby. Jako člověk, který se věnuje vývoji, dokážu ocenit a podpořit domácí produkci, která už je v dnešní době u komerčních produktů vzácná – pokud mám tedy na výběr ze srovnatelné kvality, tak podporuji našince (a kdyby se tím řídilo víc lidí, tak by to bylo super a všichni bychom se měli lépe :-)).
Ve skrytu duše jsem tajně doufal, že koncept 26/26 bude synergií ostatních modelů a bude to přesně to, co jsem si představoval. Jednoho dne jsem se konečně dočkal a já si mohl vyzvednout nový koncept do zápůjčky, těšil jsem se jako malý Jarda (jediný @Jarda, kterého znám, patří zároveň k nejvyšším lidem, co znám, takže ten příměr berte s rezervou… těšil jsem se hodně! :-)). No a co myslíte? Nebudu to protahovat, bylo to BOŽÍ, hned jsem vyrazil na testovací okruh a nemohl se nabažit - vnitřně jsem si to popsal jako koloběžkářskou nirvánu… Brnda byla obutá do nějakých „bačkor“, jak říká Václav, a na nezpevněných cestičkách byla krásně ovladatelná a stabilní. Zadní velké kolo je v terénu opravdu hodně znát a s rozskákáním typickým u zadního 20“ kola jsem se za celou dobu nesetkal. Jízda, ač se to na první pohled nezdá, byla mnohem pohodlnější a velká kola s rozumným tlakem výrazně eliminuovala drncání, takže člověk se to nebál pustit ani po rozbité polní cestě. Co mě opravdu hodně bavilo, byla jízda po polňačce utužené makadamem, koloběžka perfektně držela stopu a kola neodskakovala do stran, jak jsem byl zvyklý z předešlých typů koloběžek (zde měly velký vliv ony bačkory), zvukový projev mi připomínal válcování kamenitého pole pomocí cambridgů (krásný surový železitý zvuk), jak kameny odletovaly a odrážely se od rámu koloběžky – občas i od holení :-). Jezdil jsem na ní asi týden a pak jsem ji s velikou nelibostí musel vrátit, protože zájemců o zápůjčku bylo mnoho… Abych viděl alespoň světýlko na konci tunelu, tak jsem se s Vaškem umluvil na dalším termínu zápůjčky na výlet přes Brdské hvozdy.
Na výlet do Brd jsem koloběžku vybavil předním nosičem a ověsil ji brašnami, lodním vakem a navigací. Radost z výletu mi kazila nemoc, kdy mě už pár dní bolelo v krku a teplotu jsem radši ani neměřil, prostě jsem musel vyrazit – navíc cílová destinace byl sraz ze základní školy po 15 letech, který jsem spolupořádal, takže jsem je nemohl nechat ve štychu (dobrá vnitřní výmluva… :-) ). Sic bylo horko, pro jistotu jsem si ovázal krk šátkem, naložil koloběžku a vyrazil. Prvních pár desítek kilometrů celkem bolelo a bylo znát, že tělo není ve své kůži, ale pak jsem přejel hranice Brd a na všechno zapomněl a moc si to užíval… Jel jsem v pátek, takže jsem za celý den potkal jenom 3 cyklisty… Tento výlet byl zároveň moje premiéra s aplikací LocusMap, která mi připravila zajímavý zážitek na konec dne. V mapě jsem měl pouze vyznačeny průjezdní body, které jsem chtěl navštívit, mimo jiné to byly Tři trubky s historickou vodní elektrárnou a Jindřichova skála – kdo by nechtěl vidět skálu, co se jmenuje stejně jako vy, no řekněte. Takže odhadem jsem měl za ten den ujet něco kolem sta kilometrů. Cestu jsem si patřičně užíval a za žádným průměrem se nehnal, zkoumal jsem okolí a pozůstatky vojenské činnosti. Někde po vjezdu do Brd jsem si řekl, že by bylo fajn si nastavit bod do cílové destinace, abych věděl, jak to mám daleko, a tak jsem také učinil. Někdy později odpoledne jsem již sledoval, jak to mám daleko do cíle, neboť jsem si prozřetelně nevzal ani jedno světlo s tím, že po tmě určitě nepojedu… a do Záhrobí (tak se jmenuje ona malebná vesnička pod Brdy) to ukazovalo jenom 30 km, takže pohoda. Když jsem dojel do nejzazšího bodu mého výletu (Jindřichova skála), tak jsem k mému velikému překvapení zjistil, že jsem cílový bod špatně určil – na mapě jsem středovým křížem sice najel na Záhrobí, jenže jsem při definování bodu v menu přiřadil souřadnice mojí aktuální pozice podle GPS (což bylo těsně na kraji Brd :-) ), takže rázem jsem to neměl 30 km, ale 60… No, radost jsem měl velikou a zdejší panenskou přírodu jsem obeznámil některými lidovými zaříkávadly. Nabral jsem sílu v podobě tatranky a müsli tyčinky a začal jsem bojovat o zbytek denního světla, protože bylo kolem osmé hodiny večerní… jel jsem, co to dalo, jediná zastávka, kterou jsem si dovolil, byla při zdolání vrcholu dopadové plochy Jordán, kde jsem si pořídil pár fotek a krásně se rozhlédl po té naší rodné hroudě.
Pak následoval poměrně ostrý sjezd po nepříliš kvalitní cestě, kde se poprvé významně projevilo osazení pouze přední brzdou. Zhruba v půlce kopce jsem musel kolo chladit v louži, aby mi neexplodovalo. Už se smrákalo, když jsem opouštěl Brdy, a posledních 20 km jsem už jel po tmě. Tady se potvrdila moje ,,prozřetelnost“, neboť jsem byl kompletně oděn do černé barvy… Dobrý pocit jsem z toho neměl, ale následoval úžasný několikakilometrový sjezd, při kterém jsem atakoval 70 km/h s plně naloženou koloběžkou :-). Naštěstí jsem posledních 15 km cesty poměrně dobře znal a tak orientace nebyla problém (v závěru se mi vybil telefon a nabíjecí kabel neustále vypadával). V rámci udržení při životě živitele rodiny jsem zastavoval u krajnice, když projíždělo auto – naštěstí jich moc nebylo. Takovýmito úskoky jsem se dostal až do Záhrobí, kde na mě čekalo pivko a pořádný dlabanec – dorazil jsem něco po desáté hodině večerní. Následující den proběhl náš slučák, který si snad všichni moc užili – já jsem cca v 5 hodin odpoledne totálně ztratil hlas, takže jsem si musel vystačit s přiblblými úsměvy a velkým množstvím děsně vtipných narážek na můj aktuální stav od mých přátel :-D. Zas tak mi to nevadilo, alespoň jsem mohl naslouchat ostatním a v klidu se uklidit ke grilu a zásobovat ostatní chutnou krmí. Druhý den jsem ještě absolvoval cestu zpátky do Plzně – cca 60 km. Ačkoliv jsem za poslední dva dny naspal cca 4 hodiny, tak to zas ani tolik nebolelo… i když před tím, než jsem vyjel, jsem měl silné nutkání se na to vykašlat a jet domů za pomoci nějakých fosilních zbytků. Pak jsem se musel s touto úžasnou koloběžkou zase ne chvíli rozloučit. Ale zákulisní informace mě vnadily, že by to nemuselo být na moc dlouho…
Za 14 dní proběhl v Plzni závod Zlatá koloběžka, kterého jsem se také zúčastnil na Revoo. Bohužel si mé dobrodružství v Brdech vyžádalo 14 dní klidu s léčbou zánětu horních cest dýchacích… Ještě ve čtvrtek jsem se na to chtěl vykašlat, ale nakonec jsem to zkusil a nebylo to tak hrozné, jak jsem myslel, že to bude – poslední jsem nebyl, takže cíl splněn :-). Dokonce se mi povedlo při dlouhém závodě předjet Vaška Juna, který sice neměl zrovna svůj nejlepší den, ale na to se historie ptát nebude… Možná proto mu pak nebylo tak proti srsti, když jsem se ho ptal, jestli letos jede na přejezd republiky a že by mne to také lákalo. Co ale bylo nejlepší na tomto skvělém koloběžkami prosyceném víkendu? No přece obsah kufru Pavel Wernera[l2] , který Vaškovi přivezl další dva prototypy 26/26 s lehce odlišnou zadní stavbou. Dostalo se mi cti v podobě dlouhodobého testování jednoho z nich… byl jsem šťastný jako blecha a vrhnul se do toho po hlavě a jezdil jsem a jezdil…
A je to prostě ono!!! Dohromady už jsem najezdil na prototypech 26/26 hodně přes 1000 km a pořád se toho nemohu nabažit. Do práce se ráno těším a vstávám s úsměvem – a to pozor, nehulím :-). Na této koloběžce, která už má pravděpodobně jméno a to „MIBO GS“, jsem měl možnost vyzkoušet několikero verzí obutí – Mitas Ocelot 26x2,1 a od SchwalbeMarathon Racer 26x1,5Marathon Supreme 26x1,6Kojak 26x1,35 a nejlepší nakonec Marathon Almotion 26x2,15. Každý ten plášť má něco do sebe a pokud toužíte po novém zážitku s vaší koloběžkou, tak určitě zkuste změnit obutí… je to pak jako úplně nová koloběžka (prodejci mi to určitě prominou a naskladní pláště místo koloběžek :-)). Poslední zmiňovaný Almotion je pro mě největší objev (hned po MIBO GS), to musíte vyzkoušet, ve spojení s GSesemdostanete do ruky neskutečný stroj, se kterým pojedete jako s větrem o závod (všichni ví, že na koloběžce fouká vždy a zásadně jenom protivítr, takže blbá metafora, ale nic lepšího mne nenapadlo). Tato pneumatika má středový běhoun převzatý ze závodních galusek, což i při průměru přes 2“ umožňuje dosažení rychlostí srovnatelných se silničním pláštěm. Nahuštěno mám na 3 atm a pohodlí, které GSo ve spojení s těmito pneumatikami poskytuje, je až těžko uvěřitelné – to se musí prostě vyzkoušet :-). Na štěrkové polní cestě je jízdní komfort srovnatelný s jízdou po silnici a dovoluje dosažení srovnatelných rychlostí.
Další akcí, kterou jsem absolvoval, byl Přejezd republiky. Bylo by to asi na delší povídání, což už by asi nebylo snesitelné, takže řeknu jenom to, že to bylo super a obě MIBA GSa se ještě více osvědčila a moc jsme si to užili. Z příspěvků ostatních účastníků jsem se mimo jiné dozvěděl, že měli celkem štěstí a déšť se jim hodně vyhýbal – to asi proto, že pršelo furt nad námi :-). Do té doby byla moje maximální trasa necelých 150 km, takže jsem ji více než zdvojnásobil a vůbec to nebylo tak hrozné, jak jsem si představoval, že to musí být (před pár lety bych se považoval za blázna). Po Zlaté koloběžce mě všechno bolelo, ale při přejezdu jsem se nezakyselil, takže jsem kromě únavy nebyl poznamenán. Úžasné na celé akci byla ty setkání s ostatními koloběžkáři a atmosféra v cíli byla úžasná. Ještě se snad k přejezdu v budoucnu na papíře vrátím a budu moct vzdát hold akci, kterou bravurně koučuje Šárka s Pavlem Štorkovic.
Takže já mám vybráno, MIBO GS je pro mě jasná volba, teď už si jen počkat, až se dají dohromady přípravky a bude možné si ten, dle mého názoru, koloběžkový skvost pořídit. Ti, kteří to nemohou vydržet, se mohou stavit v Plzni v KOLOBĚHsport - koloběžky, skládací kola, elektrokola, po domluvě vám určitě nechají kousek popojet, abyste věděli… Já testování teď na chvíli pověsím na hřebík a budu se věnovat prázdninovým radovánkám s rodinkou. Ať si to všichni pořádně užijeme a ve zdraví se zase sejdeme na nějaké koloběžkové akci. Díky za přečtení – dal bych vám zlatého bludišťáka, ale to by mi pak nic nezbylo ;-).













Žádné komentáře:

Okomentovat