Vybíráme koloběžku? Článek pátý - Mibo GT v terenni verzi a Mibo GT Split

Když si vybíráme novou koloběžku a s nákupem nespěcháte, můžete si projít podobnou cestou jako autor článku Jindra Křivka. Třeba zveřejněním jeho dojmů bude i pro vás při výběru koloběžky inspirující. Na našem blogu najdete sérii šesti článků původně zveřejněných na FB stránkách Koloběžky CZ. Text uvádíme bez úprav.

Uctivá poklona všem (po)trhlým, co očima zbloudili až k těmto řádkům.

Teď jsem se lehce odmlčel, ale ne proto, že bych se snad flákal... V minulém článku jsem v závěru nakousl, že jsem se zúčastnil kampaně „Do práce na kole“ a tou dobou jsem se pohyboval někde kolem 13. místa mezi cyklisty. Mým cílem bylo dosáhnout na umístění v top 10. Abych si značně vylepšené cesty z práce mohl patřičně užít, půjčil mi Vašek svoje osobní GTčko v terénní verzi s pořádným balonem na předku (MAXXIS 26“). Musím podotknout, že GTčko, co jsem předtím držel v ruce, bylo na silničních pláštích; pocitově jsem teď měl v ruce úplně jiný stroj. Příjemné pro mne byla i užší řídítka, která byla dokonce na kolobce osazená s rohy… člověk by neřekl, jak mu taková věc může při jízdě chybět. Cestu jsem moc do detailu neplánoval, bylo hodně horko (přes 30 °C), takže jsem s sebou vláčel i cca 3 litry tekutin na zádech, z toho litr lehce osolený pranou růžovou himalájskou solí (ta sůl je opravdu znát). Cestu jsem volil po lesních cestách, kde jsem se většinou držel nějakého turistického značení, takže o řádné terénní vložky nebyla nouze. Opravdu krásný kousek cesty jsem našel po zelené turistické trase z Bukovce k Dolanskému mostu. Zde je úzká stezka zaseknuta do skály nad Berounkou – fakt paráda svezení a sem tam člověk stihnul očkem zkouknout i nějaké to panoráma. Cestičku bych nedoporučil těm, kteří si nejsou jisti svou stabilitou a strojem, na kterém dupou, je zde nebezpečí celkem vážného zranení pádem na břeh Berounky. GTčko ale nenechalo žádný prostor k pochybám o tom, že to je terénní plnokrevník, který přejede všechno. Dále na cestě jsem se dostal k mému prvnímu brodu… (nechal se i objet) no, myslel jsem, že ho přejedu suchou nohou, ale musím teda přiznat, že tohle mi nevyšlo… Koloběžka ve vodě rychle zpomalila a já jsem, chtě nechtě, musel dupnout pod vodu :-), takže od krásného brodu jsem jel s jednou nohou kompletně namočenou, což moc příjemné teda nebylo. Následoval prudký výlez na vrch „Ostrý kámen“ s převýšením cca 180 metrů skoro na fleku. Cca v první třetině byla studánka, na internetu jsem se dočetl, že se u ní ukrývají komáři… říkal jsem si, že to je tedy moc fajn, protože pokud bych já stál v zástupu 1000 lidí a zavítal tam jediný komár, tak dám ruku do ohně za to, že si sedne zrovna na mě. Trpím tím dost, moje žena na mě vždycky hlásí, že s těmi komáry nadělám, ale to prostě nejde, když je jich víc, tak mi lezou i do očí, prostě všude – zřejmě dobrá krev (0 RH+). Vodu jsem potřeboval, docházela, takže jsem došel až ke studánce a světe div se, ani jeden komár – jenže chyba lávky – sotva jsem začal čepovat, zvedl se černý mrak komárů a jali se mě vycucnout přímou ztečí. S velkým sebezapřením jsem dočepoval lahev a rychle jsem mazal pryč. Tohle je jedna z věcí, co na koloběhu miluji, i když se nenastříkám žádným sajrajtem, tak se po lesních cestách/pěšinkách pohybuji tak rychle, že mě tihle zlořádi nestíhají a tudíž ani nenapadají. Následně jsem se vyšplhal až k místu, kam bych klidně přestěhoval celou Strakovu akademii, tento kouzelný kousek lesa se nazývá „Kokotsko“ a patří sem i dva krásné lesní kokotské rybníky. Zde jsem zvažoval, jestli se nemám zpátky vracet po silnici, ale nechtělo se mi, tak jsem jel dál po turistických stezkách – kdybyste se mě zeptali za 10 minut, tak bych bral tu silnici všemi deseti. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem si měl trochu odpočinout a svézt se z kopce dolu, jenže zdejší stromy se rozhodly, že budou soutěžit v tom, kdo zvládne natáhnout přes cestu větší kořen. Ideálně ještě v tak malých rozestupech, aby se nedaly přeskočit… Prostě masakr, dvakrát za cestu, kdy jsem byl už drobet rozjetý, jsem přeskočil kořen a doskočil hned před další, který koloběžka přervala jako vzteklý pes. Ke cti koloběžce je, že ji tohle hnusné zacházení nijak nepoznamenalo, což mě utvrdilo v tom, že klucí, co to v MIBU svařují, dělají svou práci poctivě. Abych to neprotahoval, tak jsem pak ujel ještě asi dalších 25 km a dostal se domů na kontě s náročnými 80 km.

Jelikož byl předposlední den kampaně, tak bylo znát, že ostatní sledují, kdo kolik najede kilometrů za den a podle toho „optimalizují“ délky svých cest za prací, a tak se přírůstky kilometrů u jednotlivých jezdců zvětšovaly a já jsem se stále pohyboval kolem toho desátého místa. Ke jménu jsem si předtím připsal, že jedu na koloběžce, což bylo pro cyklisty asi něco jako červený prapor pro býka… říkal jsem si, že bych snad mohl urazit to kilčo, vybral jsem trasu (zase po turistických stezkách západně od Plzně s přejezdem kopce Krkavce). Většinou jsem se držel na již známých cestách, které jsem prozkoumal na Malaze, a kilometry mizely v prachu parného dne za mými zády. Bohužel mě v Chotíkově potkal na úpatí Krkavce defekt předního kola a já jsem se musel věnovat lepení s bouřkovými mraky v zádech. Lepení ovládám celkem slušně, takže cca za 15 minut jsem měl zalepeno… s sebou vozím malou ruční pumpičku. Zde musím podotknout, že to přední kolo je opravdu veliké a vejde se do něj opravdu hodně vzduchu… foukání mi zabralo snad půl hodiny a sebralo snad více sil než předchozích 40 km na koloběžce… Byl jsem v tom vedru vyřízenej. Poté, co jsem uschopnil GTčko k další jízdě, jsem vyjel na Krkavec, kde jsem si dal Birella, kterého jsem s sebou vláčel pro tuto příležitost zabaleného do bublinkové folie, aby se dal pít, velice mi bodnul a dodal sílu na dalších pár kilometrů… bohužel mě defekt zbrzdil a domů jsem se vrátil kolem deváté večerní a na kontě jsem měl pouze 87 km. Takže kilo se mi zase připsat nepovedlo… řekl jsem si, že ty kilometry v terénu jsou draze zaplacené, a tak jsem napsal Vaškovi, že bych nazítra potřeboval vyzkoušet něco rychlejšího. Slovo dalo slovo a po práci jsem se měl zastavit. Ráno do práce jsem si trochu přivstal a trhnul jsem asi 30 km, abych měl nějaký základ do odpoledne a nemusel se tak hnát, protože to vedro mi dávalo celkem zabrat. Po práci jsem jel oklikou k Vaškovi (10 km), zde jsem měl připraveného nového Wolfra, jenže do toho jsem nešel, protože mi bylo líto „odrbat“ úplně novou koloběžku… Chvilku jsme se dohadovali a nakonec jsem odjel zase na GTčku, ale se silničními gumami (oproti minulému – zelenému, bylo tohle oranžové -> mohl jsem si tak na vlastní kůži vyzkoušet, že brava nemá na jízdní vlastnosti nijak zásadní vliv, ale jistě některé jiné zdejší bytosti budou mít zcela opačný názor :-))… Vyrazil jsem na stejný okruh, který jsem cca před měsícem absolvoval na obdobném stroji jako prvním testovacím vzorku… mohu říct, že jsem se za ten měsíc naučil sžívat se s koloběžkami mnohem rychleji… udělal jsem kolečko kolem celé Plzně cca dalších 40 km, ale ty silnice/cyklostezky mě moc nebavily.

Po chvíli zvažování jsem to stočil na polňačku směrem k Vejprnicím a užíval jsem si ticha a lesní pohody. Jenže ouvej, po cca 6 km jsem přehlédl bludný kámen na cestě a další defekt byl na světě… Ulevil jsem si pěkně z plných plic a jal se to zalátat… Lepidlu jsem dal víc času, protože ten tlak je u té silničky poněkud větší, a poté jsem foukal, oproti včerejšku tam bylo vzduchu míň, ale zase tlak byl 2x větší… Nafouknul jsem na 6 atm a pak jsem si řekl, že abych jel rychlejc a dohnal ztrátu, tak ještě 0,5 atm přifouknu… No, nafackovat bych si měl! Barometr ukazoval 6,45 a já si řekl, že ještě dvakrát pumpnu a dost – stlačil jsem pumpičku, ozvala se rána a v ruce jsem místo pumpičky měl jen pár kusů nesourodého plastu a kolo úplně prázdné… Moje nadšení dosahovalo vrcholu a myslím si, že po této úlevě jsem zvedl ze země ptactvo v okruhu několika kilometrů… Nic naplat, musel jsem zpátky k civilizaci, sice jsem potkal cestou pár bikerů, ale nikdo u sebe pumpičku neměl (to jsem nechápal, asi ještě nikdy nepíchli). Po cestě jsem měl dost času popřemýšlet, co jsem to za exota a proč to vlastně dělám, měl jsem chuť se na to vykašlat a jít domů… Představoval jsem si, jak mají bikeři voodoo panenku z koloběžky a píchají si do ní špendlíky, abych je nepředjel. Jenže vzdávání, to já v povaze nemám a nechtěl jsem to vzdát těsně pod hranicí 1000 km. Na kraji civilizace jsem potkal svačící dvojici, která disponovala pumpičkou. Takže jsem nafouknul, co s ní šlo (opatrně, abych ji nezničil), a po silnici jsem se vydal k Makru doufaje, že tam koupím slušnou pumpičku a pojedu dál. Bohužel v Makru měli jenom takovej neužitečnej levnej verk, co by nenafouknul ani balónek. Vydal jsem tedy po silnici zpátky ke škole, u které máme pumpu, kde si kolo, jak jsem doufal, pořádně dofouknu. Naproti škole je autoservis, kde jsem při průjezdu zahlédl pohyb (vzhledem k tomu, že bylo už po sedmé večerní, mě to překvapilo). Chytil jsem příležitost za pačesy a jal se dožadovat pozornosti. Pán se nejdřív moc netvářil, ale pak se mě mu asi zželelo a kolo mi nafouknul na 6 amt. Na oplátku nic nechtěl, snad jen, že by se někdy přišel svézt (kolobka se mu evidentně líbila), takže jsem hezky poděkoval a frčel dál. Čas mi neúprosně krátil dobu možné jízdy, a tak jsem jel, co to šlo, a dal si tak další kolečko kolem Plzně. Když už se stmívalo, tak mi do 1000 km chybělo asi 15 km a abych předjel ještě jednoho kolegu na kole, tak 25 km. Takže jsem se již držel na osvětlených cyklostezkách v Plzni… Kolem řek moc jezdit nešlo. Hlad už jsem měl celkem slušný, ale mušky zrovna nepatří k mým oblíbeným pochutinám, navíc mě při jejich konzumaci škrábalo v krku. Nakonec jsem doválčil kolem jedenácté večerní s denním nájezdem 144 km a zaujal jsem 7. místo v celkové výsledkové listině. Ale upřímně, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Spíš jsem si říkal, jak se teď asi budou cítit blbě ti, které jsem předjel na koloběžce; bylo mi jich líto –> v hlavě jsem už zkrátka měl celkem haluz, asi únava mysli v tom horku nebo co. Počítadlo kilometrů se v soutěži zastavilo na konečných 1 016,9 km a já se šel zkulturnit a vyspat – nutno podotknout, že mi žena udělala skvělou večeři a počkala na mě, až se jí vrátím domů. Ani jednou za celý měsíc jsem neslyšel žádné remcání o tom, že moc jezdím po všech čertech, tímto jí velmi děkuji (je to můj poklad). Po těchto třech náročnějších dnech jsem si již dovedl přiblížit atmosféru kluků, co akorát tou dobou finišovali na Giru, a musím před nimi smeknout a klobouk zahodit hodně daleko, protože to celé musel být totální masakr, takové dávky za plného provozu si nedovedu vůbec představit (y). Druhý den jsem si přísahal, že už do takového podniku bez nějakého rozumného důvodu znovu nepůjdu... protože ty poslední kilometry mi už nedělaly radost… a protože byla tma (světla jsem samozřejmě neměl – pouze zadní na batohu) a měl jsem hlad. Co mě však překvapovalo, bylo moje tělo, které nijak extra nejevilo známky únavy a opotřebení… povzbudivé zjištění, ale honění se pouze za najetými kilometry jsem si vyzkoušel a stačilo, mnohem radši se sice proženu, ale s klidným svědomím si zastavím na hezké vyhlídce a pokochám se pohledem do kraje, aniž bych musel někam pospíchat a hnát se za najetými kilometry.

Pak jsem ještě jeden den jezdil na silniční verzi GTčka a v pátek jsem ho u Vaška vyměnil za skládací GT split. Co se mi na kolobce líbilo asi nejvíc, tak to bylo obutí Schwalbe Marathon Racer. Z mého pohledu se mi jevilo být velice rozumnou volbou, pokud chcete univerzální obutí jak do terénu, tak na silnici. Lehce zvýšený nášlap umožňuje zajet bez starostí i na polní cestu a člověk se nemusí bát, že škrtne o každý kamínek, a na silnici celkem fičí. Skládací mechanizmus jsem si vyzkoušel a funguje. Nějak ale nevím, k čemu bych ho já osobně využil, protože koloběžky parkuji v garáži. Když už mám tu potřebu je někam převézt, tak je hodím na střechu auta. Pro někoho, kdo řeší nedostatek prostoru, to však může být cesta k tomu vlastnit velkou koloběžku, která ve složeném stavu zabere místo jako koloběžka malá a vleze se do skříně… Na tuhosti rámu se skládací mechanizmus nijak negativně nepodepsal a subjektivní rozdíl jsem nezaznamenal. Hektický okamžik jsem však na kolobce zažil, když jsem zalehl za řídítka při sjezdu a následně jsem se chtěl narovnat a ono to nešlo… Zprvu jsem lehce zpanikařil, ale pak jsem si uvědomil, že to bude zaseknutý prsní popruh od batohu za páku skládacího mechanizmu řídítek (ještěže jsem nezatáhl větší silou :-)), takže pozor na to. Mezi lidmi kolobka budila celkem pozornost a párkrát jsem referoval, cože to mám za stroj a co to stojí… takže na ego asi taky dobrý :-). Kolobka, ostatně jako všechna MIBA, je osazena na mne širokými řídítky, takže bych si je musel vyměnit za užší… Takže GT split je super kolobka a navíc skládací, za mě palec nahoru, ale já skládací zrovna nepotřebuju.

Hned po GT split jsem se pustil do divočiny Brdských lesů s jinou koloběžkou, která vypadá velmi nadějně, ale o tom zase někdy příště, aby toho už nebylo moc najednou. Tak si všichni pěkně trhněte a nezapomeňte se pořádně namazat… protože s kolobkou ten den uteče hrozně rychle a sluníčko se večer určitě ozve a zjistíte, jestli jste to neodflákli.

Text a foto Jindřich Křivka