30 hodin na koloběžce

Je 11 hodin v noci a já se konečně dostal do severočeského Šluknova, místo startu závodu napříč republikou s cílem ve Vyšším Brodě na jihu Čech. Podle trasy, kterou jsem si naplánoval to bude 369 km nonstop jízdy, kterou chci zvládnout do 24 hodin. Rychle se převléknu, sestavím koloběžku, naplním bidon vodou a kapsy sušenkami. Jízda začíná.

Tenhle závod vznikl docela nevinně. V loňském roce jsem naplánoval přejezd mezi Šluknovem a Vyšším Brodem s partou kamarádů. (Ze severu na jih) . Neobvyklá dávka kilometrů dala všem pořádně zabrat a protože chladno a déšť po celou noc udělali své, ukončili jsme přejezd po 315 km a 23 hodinách v Českých Budějovicích.  Když se mě pak kluci ptali, jestli to zkusíme ještě jednou, prohlásil jsem že jedině jako závod jednotlivců. A bylo to. Kamarád Pavel Štork z Hodkovic se toho ujal a ještě v létě 2014 se konal závod č.1. Start individuální, trasa libovolná jen s dodržením kontrolních bodů. Nejrychlejší jezdec Zdeněk Červenka to zvládl za 24 h a 15 minut.

Letos tedy podruhé. Lepší předstartovní přípravu jsem si nemohl dopřát. V posledních deseti dnech max. 5 hodin spánku a v den startu pracovní honička od 7 do 17:30 a pak 3 hodiny cesty autem do Šluknova. to asi dopadnu jak sedláci u Chlumce. Adrenalin ale funguje  a já se nemůžu dočkat. Auto řídit nemusím. Sedím na zadním sedadle doprovodného auta a snažím se odpočívat.

Benzínka ve Šluknově, kde bych dostal účtenku se startovním časem je už zavřená a tak se nechávám fotit na náměstí před kostelní věží s hodinami. To jako důkaz startu.



Nakonec pak 4 minuty meškám posledními přípravami a vyrážím. Holky, které mi s autem dělají doprovod posílám do Štětí. První kontrolní bod asi na 96 km s tím, že je nebudu prvních 5 hodin noční jízdy  potřebovat. Můžou spát.

Asi hodinu a tři čtvrtě přede mnou startovali poslední závodníci, Vašek Liška s Milošem Dvořákem. mám skvělou motivaci je dohnat. Je ale noc a jedu sám. musím se hlídat abych nejel rychleji než výletním tempem. Projíždím Krásnou Lípu a Chřibskou, kde jsem skoro neslyšel dupání svých podrážek přes hluk diskoték. Přejel jsem rozbitou lahev na silnici a jeden střep mi cvaká v galusce na asfaltu až do cíle. Vyndat se ho bojím, i když lepení sebou mám. Pokračuji na  Českou Kamenici.

Je chladná noc a mám pocit, že jsem nikdy na žádné trati nezažil tolik diváků. Stovky očí, které na mě v úžasu civí z lesů a luk. Strach mi to nenahání. Vím že pro ty oči jsem největším strašidlem právě já. Ví ale někdo co se honí v hlavě lani velký jako kráva, kterou míjím ve vzdálenosti asi 2 metrů? A co potom projíždějícím policistům, které potkávám za Českou Kamenicí asi v 1:30 ráno?

Pokračuji dál přes Žandov a Úštěk 3:15. Každé 2 hodiny dostáváme hromadnou SMS s pozicemi dalších závodníků a stejně i my závodníci musíme každé 2 hodiny udávat svou pozici. V tom spěchu na startu jsem zapomněl nasadit cyklocomputer a tak odhaduji ujeté kilometry jen podle své vytištěné mapy a času stráveného na cestě. Kousek za Úštěkem dostávám zprávu, že Vašek Liška s Milošem Dvořákem jsou ve Štětí a odstupují. Vašek má dlouhodobě poškozený vaz v koleni a ten lajdák jeden ho neléčí. Než riskovat další bolest a problémy radši závod kočí a Miloš jako jeho parťák nepokračuje. Co mi to kluci děláte? Moje nejbližší motivace je v háji.

Ve 4:30, tedy skoro přesně po pěti hodinách  a 96 km jízdy přijíždím do Štětí, kupuji si pivo, kofolu a kafe. Probouzím holky v doprovodném autě, ale jen aby věděli že jsem projel. Vnímají mě jen se zavřenýma očima. Dávám si nakoupenou sadu, házím do auta jednu z vrstev oblečení a pokračuji na Roudnici. Míjím Říp a směřuju ku Praze.

U Klecan v 7:10 mě dojíždějí holky. Po dlouhém dni a noci je další kafe nutnost. Trávíme společně asi 10 minut v benzině u silnice. Odkládám všechno s dlouhými nohavicemi a rukávy, holky posílám na výlet a ženu do Holešovic

Neplánoval jsem si trať tak aby byla co nejkratší, ale tak aby mě bavila. Chtěl jsem projet po cyklostezce podél Vltavy, po Modřanské stezce až do Zbraslavi.

V cestě mi stojí i Karlův most a protože jsem tam na koloběžce nikdy nebyl a asi jen tak nebudu, musel jsem si pořídit fotku s Hradčanama. Nemohl jsem se soustředit. Ne z únavy ale protože za zády mi pořád někdo mluvil neznámou řečí. Až po vyfocení jsem pochopil, že si tam japonští novomanželé a ve svatebních šatech pořizovali fotky a já jim i s koloběžkou vlezl do kompozice. Japonský fotograf vypadal rudě, snoubenci zmateně. Dobrá, dobrá. Beru koloběžku a frčím po stezce pod Vyšehrad a dál až na Zbraslav. Když přejíždím Zbraslavský most, volají holky kde jsem, že jsou ve Zbraslavi. Výborně. Je 9:41 a doplňuju zásoby tekutin. Domlouváme oběd ve Slapech a holky vyráží napřed.

Od Zbraslavi to jede nádherně. Rovinka podél řeky. Dojíždím cyklistu, cyklista předjíždí mě  a ... sakra. Jedu po prázdném zadním kole. Na opravy galusky vybavený jsem ale tahle díra je fakt velká. Musel jsem ji roztrhnout někde mezi kostkami už v Praze a tady to povolilo. Nalévám už poslední zbytek mléka, ale díra je tak velká, že se nechce zacelit. Ztratil jsem půl hodiny a další půlhodinu čekáním na doprovodné auto s náhradním kolem. Holky už byly ve Slapech.

Vyměňuju kolo a vyrážím dál. Za tu hodinu jsem dost vytuhnul. Snažím se rozhýbat ale nejde to. No nic oběd to spraví. Už bych tam byl. přijíždím na 200. kilometr a jsem ve Slapech

Ještě než polknu první sousto rýže, dávám si pivo. Sakra to je žízeň poroučím si druhé a dávám se do jídla. Přitom usrkávám z druhého půllitru a než dojím, jsem namol. Jako bych se neznal. Jedno pivo u mě odbourává pochybnosti a zvyšuje výkon. Druhé mě ale pokládá na záda. 15 minut spánku a další 3 hodiny se budu dávat dohromady. Dobře mi tak.

Od této chvíle už nezávodím ani s časem. Jen sám se sebou. Domů to nemáme tak daleko. Že bych to zapíchl? O tom přemýšlím jen chvilku, ale je to známka přicházející krize. Stále po stejném břehu až do Kamýku nad Vltavou a odtud na Petrovice a Milevsko. Říkal jsem už, že jsem si neaplánoval tu nejkratší trasu?

V Petrovicích si dávám dalších 20 minut spánku a kafe, který mě aspoň staví na nohy a znovu se dá mluvit o koloběhu. Na mobil mi přichází zprávy o dalších jezdcích, kteří jsou už ve Vyšším Brodě, což mě docela zvedá. Musím tam taky. Kilometry utíkají a mám radost. Ta mě trochu přejde v Týně nad Vltavou 291 km kam přijíždím v 19:23
Na náměstí platím parkovné. Ne za koloběžku ale jako důkaz o návštěvě kontrolního bodu. Sjedeme k benzince, kde nutně potřebuju další kafe a holky mi radí, že bych se měl vyfotit. Přišlo mi to legrační, ale později jsem slyšel mnoho doporučení, abych takovými fotkami nestrašil děti...





















No co taky po mě chcete po 36 hodinách na nohou (když vynechám ty "pětiminutovky")

Od Týna berou věci docela rychlý spád. Moje cesta vede na Zliv, Pištín...Křemži. Díky špatně značeným silnicím 3. třídy a nekoukání do mapy najíždím 8 km navíc. Jsou to roviny a tak mi to kupodivu nevadí. Teprve před Křemží mi začne vadit každý metr. Dojíždím holky. Potřebuju nutně jíst ale nemůžu vůbec nic polknout. Beru si tedy nové pití a snažím se jet dál.

Před jakousi vesnicí vidím dopravní značku "vjezd jen na povolení obce". No že bych si v 10 večer vyřizovat povolení nesmí nikoho ani napadnout. Projíždím vsí, která má nějakých 20 domů. Kde se ale na té silnici a v tuhle hodinu  bere tolik chodců opravdu nevím. Připadám jim podezřele, ale na povolení se mě neptají. Těsně za vesnicí leží uprostřed silnice kulatý balík slámy. Musel spadnout z vleku traktoru. No tudy holky neprojedou. Ani nevím jak se mi daří ten tunový balík kutálet na stranu. Vypadá to že nějaký síly i přes ten hlad zbývají. Dál je to do asi 20 metrů dokopce a koloběžku tlačím, když z pole asi 5 metrů přede mnou vyběhne divočák jak prase. Na asfaltu se mu rozjedou nohy. Snad proto že se zesměšnil peláší s kvikotem do pole na druhé straně. Krve by se ve mě nedořezal. Vyběhnou další?
Snad tam nenechal mladý. Dostat se mezi ně a samici nedoporučujou už v učebnicích přírodovědy.

Naštěstí byl sám a naneštěstí mě  dohnal hlaďák. Sedám si a lehám si na lavičku v autobusové čekárně. Vždyť to není tak daleko do cíle. Nemůže to být daleko. ....

Asi jsem spal a trvalo to dobrou hodinu, než se žaludek uklidnil a já mohl něco sníst. Vyrážím dám na Český Krumlov. Je něco před jednou hodinou v noci když se potkávám s holkama u benzinky. Je zavřená a je zavřené i všechno ostatní, kde by se dala sníst nějaká polévka nebo dát horký kafe. Ani se nedivím.

Holky lezou v autě do spacáku a já pokračuji na Vyšší Brod. Na tenhle úsek jsem se těšil. Rovinka podél Vltavy plná zatáček a šumění řeky. Asi po hodině jízdy poznávám, že těch zatáček je víc než by se slušelo. Zavírají se mi oči, usínám za jízdy a když už po několikáté málem sjedu do příkopu zastavuji. Všichni  ostatní jsou už v cíli, všichni spí a benzinka která slouží jako kontrolní bod je zavřená. Není kam spěchat. Sedám si do škarpy i s koloběžkou, že se na chvilku sklidním. Usínám okamžitě a probouzím se až za světla. Cítím se jako maratonec, který si zajde po 42 km na pivo a těch 195m dojde až dopije.

Otřepu se, zatnu zuby a dupu asfalt. Konečně Vyšší brod a cíl. je 5 hodin a 40 minut.
Přesně 30 hodin a 10 minut od mého startu. Kupu si pivo, kofolu, kafe. Ještě se ani nenapiju a přijíždí mé doprovodné auto i s vyspanou posádkou.
No jasně. Já to musel natáhnout. Kdo by mě jinak odvezl domů.
    















Za 30h a 10 minut jsem byl 22 hodin v pohybu s průměrnou rychlostí 16,74 km/h a překonal
celkem 388 km zbylých 6 hodin jsem proseděl u jídla, nebo prospal.

Nejcenější medaili v kariéře dostávám, když se mi podaří probudit půlku spícího tábora. Na příští rok to mám už vymyšlené jinak.

Václav Jun