Ze severu na jih - 315 km/24 hodin

V loňském roce jsme spolu s Milošem Škorpilem přejeli republiku z Hodonína do Aše, tedy 509 km, za 46,5 hodiny. A tak jsem si řekl, že bych si k letošním narozeninám mohl nadělit přejezd republiky napříč. Tedy od severu k jihu, ze Šluknova do Vyššího Brodu. A jako bonus časový limit 24 hodin. I když to vypadá trochu šíleně, nebyl problém na takový úkol najít dost spolubojovníků.

V předvečer dne D se nás sešlo  7 jezdců Bez pedálů: Vašek Jun, Milan Jelínek, Vojta Hrůza, Karel Krchňák, Miloš Dvořák, Honza Dušek, Michal Trojan a ráno se k nám přidal Lukáš Šmahel.

Jako doprovod, pro takovou akci ten nejdůležitější člověk, Zdeněk Černý. Nebo znáte jiného muže, který by byl ochotný všechno oddřít za volantem a "u kuchyně", zatímco se ostatní jen tak projíždějí na koloběžce? 

Ráno kolem půl deváté přijíždíme do Rožan u Šluknova, odkud chceme přesně v 9 hodin startovat. Všechno klape na jedničku.

Postřeh první: Vietnamští prodejci, kteří tradičně lemují silnice vedoucí k hranicím ve velkém, ale opravdu  velkém počtu, ukončili prodej trpaslíků a věnují se prodeji hrnkových květin.

Vyjíždíme a adrenalin dělá své. Jsme všichni příliš natěšení a nedaří se nám krotit nohy. Rychlost 18-20 km/h je na plánovaných 365 km opravdu přepálené, ale utěšuji se tím, že jen chceme z této hlavní silnice od Německa zmizet co nejdříve.

I když jedeme podle navigace s vytyčenou trasou, náš doprovod Zdeněk Černý čeká na každé důležitější křižovatce, aby nám usnadnil orientaci.

Postřeh druhý: Jeden by neřekl, že naplánovaná trasa po rovných cestách bez větších stoupání může být tak strašně kopcovitá.

Večer jsem jako ředitel akce nařídil, aby si všichni namontovali blatníky. Důvodem byla předpověď počasí, podle které má zítra v noci začít nějaký deštík a my musíme minimalizovat časové ztráty kvůli montáži. Radost z toho nikdo nemá, ale kdo jel na koloběžce v dešti bez blatníků, ví o čem je řeč.
Během prvních několik desítek kilometrů ale přichází rozuzlení. Na hrubém a děravém asfaltu severočeského pohraničí praská můj plastový blatník v úchytu za patou, Milošovi se utrhl úplně, Honzovi se láme ve vzpěře... Nejjednodušší to má Lukáš. Nemá blatníky žádné.

Prvních 29 km s jednou občerstvovačkou uteklo celkem rychle. Po jednom z výjezdů na horizont nepříjemného stoupání přijíždí Zdeněk. Vedle něho Karel, kterého naložil asi 2 km zpátky se srdcem v krku. Už od startu se cítil přibrzděný a najednou má trvale tep mezi 180-190. Chvíli měl dokonce 241. Karel je sporťák a 29 km je pro něj jako malina. Tady jde o něco jiného.

Zdeněk ho odváží do nemocnice na vyšetření. Všechno dopadne pro dnešek dobře a tak nás Karel čeká večer už doma v Týnci nad Sázavou.

Kolem 12. hodiny přijíždíme po luxusní cyklostezce do České Lípy. To už máme za sebou 50 km. Fotíme se u autobusového nádraží a pokračujeme do Dubé.

Až tam se znovu potkáváme se Zdeňkem. Čekal na nás u České Lípy, zatímco jsme brázdili silnice už daleko za ní. Vyhladovělí se vrháme na připravený „švédský stůl“

 a dopřáváme si asi 20 minut odpočinku, během kterého přijíždí jeden z našich průvodců, Uwe Ampler - Pavel Štork s nepostradatelnou růžovou čelenkou.

Zastavuje u nás auto a pán za volantem nás zve na výstavu historických kol v Dubé asi 30 m od našeho sezení. Pán se prý moc snažil a návštěvníci se bohužel nehrnou. S díky odmítáme a vysvětlujeme, že za prvé v 9 ráno musíme být ve Vyšším brodě a za druhé kampak s koly na nás koloběžkáře.

Postřeh třetí: V Dubé mají hezké muzeum historických kol, kam se určitě příště podívám. Asi hodinu jsme si navzájem vyprávěli, že by nás to opravdu zajímalo. Dnes ale máme jiný cíl.

Asi na 90. km se k nám přidává Láďa Bartůněk z Brandýsa nad Labem. Chce si kus naší jízdy střihnout jako tréning na květnový závod Etapák. Dozvídáme se, že naše plánovaná cesta vede přes Labe v místě, kde není most. „Ale tam vede cyklostezka.“ namítám zděšeně. "Ano cyklostezky tam vedou, ale most tam nikdy nebyl. Jen přívoz, který nikdy nejezdí!"

Postřeh čtvrtý: nevěřte cyklostezkám jen z map, obzvláště když jedete na koloběžce. Cyklotrasy totiž často vedou lesem, po poli a někdy i pod vodou.

Musíme objíždět a to znamená nějaký kilometr navíc. Dohání mě první malá krize a začíná první déšť. Vzduch je ještě vyhřátý a po zvlhčení je hodně příjemný. Najednou se hezky dýchá a krize odchází. Láďa nás provede svým krajem spolehlivě. Podle kilometrů si pořád držíme nadprůměrné tempo. První stovku projíždíme po necelých šesti hodinách. Jak jsme rozjuchaní, míjíme odbočku a projedeme si dalších pár vesnic navíc.

Naštěstí držíme směr a není problém se vrátit na plánovanou trasu. Problém je jinde. Zdeněk se plánované trasy drží a úspěšně nás mijí. Než se najdeme, Pavel Štork končí v  Úvalech a  přijíždíme už za tmy do Říčan řádně vyhladovělí. Láďa Bartůněk nás opouští a my zoufale vyhlížíme, kde jsme ztratili Honzu Duška. Jel asi 50 km naslepo, ale i on díky předstartovnímu studiu trasy cestu našel.

Postřeh pátý: Asi nikoho nepřekvapí, že Středočeský kraj je děsná placka.

Honza zvládl svůj osobní rekord na jeden zátah (160 km) a rozhodl se podpořit zbytek týmu jako spolujezdec Zdeňka. Až si odpočine, bude pokračovat na koloběžce.

Míříme do Týnce nad Sázavou, kde nám Karel už ráno přislíbil teplou večeři od jeho ženy. Je to na trase a tak nemůžeme odmítnout. Tělům to prospěje.

Znovu najíždíme „zbytečné kilometry“ protože cyklotrasa je kvůli sesuvu půdy neprůjezdná. Alespoň podle zákazových značek. To taky v cyklomapách nebylo. Po 3 km objíždění se vracíme zpět k rozcestí a vydáváme se do zákazu. No co, když se s koloběžkou nedá jet, dá se přenést no ne? Večeře u Karla po ujetých 190 km je pak balzámem pro tělo i duši. Přijeli jsme s půlhodinovou ztrátou a další nabereme večeří. Díky objížďkám to už na 24 h nevypadá. Nevadí. 24 h je pro naší jízdu pokus, nikoli podmínka.

Postřeh šestý: Karlova manželka moc dobře vaří a pokud nějaká výprava do Týnce nad Sázavou zavítá, hrozí že už neodjede.

Michal Trojan, který měl v plánu „jen“ 100 a dojel až sem na 190 km, na koloběžce Kickbike Crossmax s odpruženou vidlicí a ve zvýšené poloze pro jízdu v terénu(!),  jízdu končí.

Milan Jelínek pro potíže s achilovkou taky. Prý ho bolela už týdny před startem a tady se mu to s každým kilometrem zhoršuje. Zúčastnil se, protože se nechtěl na achilovku vymlouvat, bych ho přerazil... Kdo ale ví, že na loňském KOLOBĚHranu závodil se zlomenými žebry (zlomil si je při rozjížďce před závodem pádem na kanál) a vyhrál ligu ve své kategorii, toho muselo to v tu chvíli jeho odstoupení pro takovou "banalitu" zklamat. Teda Milane!? Přejeme rychlé uzdravení. 

Pokračujeme ve čtyřech. Lukáš Šmahel, který se jízdy zúčastnil proto, aby zkusil dojet aspoň Úval, potom aspoň do Říčan a možná teda do Týnce, to zkusí vydržet teda do Votic, nebo až do Tábora, případně do Českých Budějovic. Dobře to měl vymyšlené. Nestresoval tělo a to ho odměnilo. V noci poprchává, prší, leje. Je to studené a při každé zastávce na jídlo mrzneme a musíme se znovu zahřívat. Nohy ani těla nebolí, ale ta zima. Ta nás mučí.

Jak přišla noc, utichl svět a utichli jsme i my. Naše rozmluva se omezí na pokyny „tady vlevo“ příští křižovatku rovně. Kličkujeme mezi žábami na asfaltu a napadá mě přísloví „ Kudy Zdeněk autem projede, 100 let žába nezakváká“.

Ve stoupáních na hrubém asfaltu chvílemi tlačíme a Miloš Dvořák, který má na svědomí počasí (jeho povolání je seriozní předpověď počasí), útlocitně odhazuje žábu ze silnice, aby ji zachránil. „To je masakr“, běduje. Hledáme si každý nějakou útěchu.

Zachránit nás může jen svítání. Nejdřív ale ranní zpěv ptáků… začíná asi ve 4 hodiny ráno. Krása.

Postřeh sedmý: Je krásné, když po dlouhé noci přijde den. Nic nového, ale je hezké si to připomenout :-)

Den se blíží. Při občerstvovačkách se bohužel zdržujeme déle, a znovu prochládáme.

Blíží se Horní Bukovsko (292 km). Vojta hlásí, že končí. Za jízdy rozmlouváme, že už je to jen 65 km (podle původního předpokladu), jenže to nepomáhá. Ruce promrzlý, těla promočená. Únava dělá své. Zkouším to po kouskách. Co takhle 300? To se bude dobře pamatovat. Lukáš mlčí a Miloš má ve tváři trvalý úsměv. Vojto, dáme to do Českých Budějovic, na Brod už to nevypadá. Po chvilce Miloš prohlašuje strašně důležitou větu: „Kluci, tohle ale fakt není hezký koloběžkování.“
Nemyslel to nijak zle. Říká se tomu, že rozum zvítězil nad hmotou. Jsme ve stavu, kdy jde o zdraví a v tomhle si uženeme leda tak zápal plic. Lukáš se přidává. Celou noc jel i s Milošem bez blatníku a jsou na tom s promáčením hůř, než my s Vojtou.

Padlo rozhodnutí. Do Budějovic zbývá necelých 20 km a blíží se i konec časového limitu 24 hodin. Pro tentokrát to už stačí.

Míříme na Budějovice, jen ještě trefit správnou cestu. Baše jízda se mění v hon na otevřenou benzínku, kde se můžeme převlíknout do suchého a zahřát kávou. V tom horečnatém boji nemůžeme najít ani se třemi navigacemi vůbec nic a tak najíždíme další kilometry kličkováním od vesnice k vesnici.

Konečně!

České Budějovice a my zastavujeme u první benziny po 23 hodinách, 25 minutách a 315 km.
Vyždímat rukavice

a teprve po usušení cílová fotografie.

Nejsme zklamaní. Jestli ano, tak jen z toho počasí. Dokázali jsme se zase posunout. Poznat co v kom je a příště? Příště BUDE a vyjde to. Víme jak na to.

Trochu product placementu:
Hodně lidí se mě ptalo, cože je to za bílou koloběžku a tak se hodí trochu vysvětlit, že je to jeden z prvních kusů nové koloběžky KOSTKA RACE 2050. To číslo mě jen tak napadlo, protože jí považuju za koloběžku budoucnosti.

Výborná tuhost, která překvapí všechny skeptiky. To nejměkčí na celé konstrukci jsou na 10 ATM nafoukaná kola.
Zúžené stupátko a 65 mm náboj na zadním kole.
Nový sklon rámové trubky, díky které je na koloběžce ohromný prostor pro pohyb jezdce
Nová geometrie,  díky které je koloběžka perfektně ovladatelná.
...
Rozhodně stojí za vyzkoušení.

A pokud hledáte na vaše cestování příruční brašnu pro doklady a vše nezbytné, vyzkoušel jsem bašnu na představec Kostka. V pouzdře pod víkem jsem měl telefon a navigaci. Navzdory sedmihodinovému dešti zůstalo vše suché.

Ahoj na závodech BEZ PEDÁLŮ a na  ETAPÁKu