Cyklistický závod z Paříže do Roubaix patří mezi pětku nejtěžších cyklistických silničních závodů světa. Asi bych ho i letos považoval za „jeden z mnoha“ a přešel bez povšimnutí, kdyby mi jedno únorové odpoledne nezazvonil telefon. Pokořitelé Tour de France na koloběžkách se vrací do Francie, chtějí den před cyklisty projet „Peklo Severu“ a já mám být u toho.
V sobotu ráno, den před závodem cyklistů, vstáváme něco před 4. hodinou abychom už za hodinu stáli v plné zbroji na startu u zámku Compiégne.
 |
| Před zámkem Compiégne - místo startu |
Aby bylo jasné, že to dnes nebude jednoduché a že se jedná o JARNÍ klasiku, přesně 2 minuty po páté začíná pršet. Poslední dva dny bylo nebe azurové a teplo jak na začátku léta a my spali ve stanech. Kdyby tak bylo i dnes, byla by to děsná nuda. Promneme si ruce a vyjíždíme, Trasa je dokonale značená a tak nepotřebujeme žádné mapy. Nejprve projíždíme městem těmi nejdůležitějšími ulicemi, kde v den závodu cyklistů budou postávat tisíce fanoušků. Na nás tu samozřejmě nikdo nečeká. Nanejvýš vyplašíme několik řidičů, kteří na nás vzápětí nadšeně zatroubí, aniž by jim vadilo že v tuhle hodinu město spí.
 |
| Sartujeme |
Celá bezmála 260 km dlouhá trasa závodu vede skoro po rovině a kopce aby člověk hledal lupou. Proč se mu říká peklo severu? Prvních 100 km máme za sebou po skoro šesti hodinách jízdy a několika občerstvovačkách, kde jsme příležitostně vyměnili i mokrá trička za suchá. Podle toho jestli zrovna prší nebo ne. Průměrná rychlost 21,5 km/h
 |
| Prvních 100 km |
Tak kde je kruci nějaké to peklo?
Podle itineráře je asi 57 km délky závodu pokryto dlažebními kostkami, které tvoří povrch cest francouzského venkova. Pro projíždějící auta je to celkem normální dlážděná „silnice“, jakých je v Praze nespočet. Co to ale udělá s cyklistou...zeptejte se radši jich. A nebo si to radši zkuste.
 |
| Pro koloběžku ideální trať |
České silnice jsou svou kvalitou pověstné a Čech se tedy jen tak nezalekne. Proto po krátkém občerstvení s vervou najíždíme do prvního dlážděného sektoru. Je dlouhý necelé 3 km a je to děsná sranda. Jak ty kosky krásně drncají. Máme legračně vyklepané ruce. To nás bude bavit.
 |
| Kdesi na trati |
Po pár kilometrech přichází další dlážděný úsek. Říkáme si, že je to bezva zpestření. Na koloběžce nejedeme tak rychle jako ti na kolech a jízda po dlažbě bude určitě příjemné zpestření zbývajících 160 km do Roubaix.
Projíždíme třetí sektor a zjišťujeme, že při krajnici je místy ujetá hlína. Deštěm je rozměklá a kola na silničních pláštích se do ní částečně boří. Koneckonců i cyklisté si hledají ideální stopu tak proč ne my.
Asi ve čtvrtém, nebo pátém sektoru se Michal Kulka ptá, kolikátý sektor to jedeme Shodujeme se s Láďou Bartůňkem že jsme počítali do dvou a pak se oddali vůli boží. Dá-li, projedem. Nedá-li, překousnem si jazyk.
 |
| Občas šulíme dlažbu jízdou po krajnici |
Těch dlážděných úseků, kde je pro koloběžkáře dlažda buď strašná nebo ještě strašnější, je na trase celkem 28. Kromě hledání ideální stopy mezi kostkami a štěrbinami, kde občas i nějaká chybí není samotná jízda těmito úseky nic co by se nedalo zvládnout. To nejhoší jsou křeče v rukách. Řídítka nemůžeme pustit, ani ruce odlehčit. Řídítka musíme prostě pevně držet na na konci sektoru je nemůžem díky křečím pustit.Nedovedu si představit, že bych při jízdě ještě seděl na sedle :-)
Jdeme mezi poli a obdivuju vynalézavost trasérů. Když není stromu, nebo značky kam přitlouct šipku pro určení směru, neváhají obětí a zapíchnou tyč i na vrchol kopy hnoje. Zapíchnout to jen tak do pole by bylo málo cool :-) a my máme během dlouhého dne o zpestření postaráno.
 |
| Čest obětavým traserům |
Arrenberg ke nejpopulárnějším sektorem. Pražské kočičí hlavy bych se tu nebál nazvat ideální plochou pro přistání letadla. Organizátoři navíc rozorali okraj cesty tak, aby si závodníci nemohli ulevit jízdou po trávníku.
 |
| Arremberg-nejslavnější úsek závodu |
Skupina třiceti motorkářů projíždí úsek zkusmo na svých nadupaných strojích. Samozřejmě ve stoje, aby to moc nedrncalo. Zatnem zuby a projíždíme za potlesku přihlížejících turistů.
 |
| Arremberg-motorkáři to zkouší také. Rději ve stoje |
Dostávám chuť stopovat jak dlouho potrvá než křeče v rukách po projetí sektorem povolí a dovolí nám pustit řídítka. Nemůžu se ale pustit řídítek a tak stopování vzdávám.
Pokračujeme dál a válcujeme jeden sektor za druhým. V pozdním odpoledni v divácky zajímavých úsecích potkáváme jednotlivé karavany i celé karavanové osady. Pro Francouze je cyklistika národní sport a skalní fanoušci si nenechají ujít žádnou příležitost být u toho. Během Tour de France čekají na atraktivních místech i 3 dny na průjezd závodního pelotonu. Čekají i tady a neváhají nás povzbudit svým "aleee, aleee, aleee". My jsme pro ně na koloběžkách navíc nevídanou atrakcí.
Přijíždíme k další skupince karavanů, z nich jeden má přívěs jak alegorický vůz. Kluci v něm poznávají Pana Včelku. Tak si pojmenovali jednoho z fanoušků, když před dvěma lety lámali stý ročník staré dámy. Pan Včelka je poznává taky. Myslím že podle barvy ponožek a hlasitě skanduje. To stojí za fotku přece za fotku.
Společné foto s panem Včelkou. Setkání po dvou letech
Je úžasný, že při naší neznalosti Francouzštiny a skoro skalní neochotě Francouzů mluvit jinou řečí, jak si rozumíme.
S dalšími kilometry si uvědomuju jednu malou záhadu. Na prvním sektoru si Tomáš Poláček, který s námi jede jako novinář, nechal vyložit z auta své trekové kolo. Podle svých slov seděl na kole naposledy před dvěma lety, kdy při Tour de France ujel asi 20 km. Aby si to peklo trochu zažil, rozhodl se ujet aspoň 20 km i tady. V případě kolapsu ho máme oživovat nezbytnou cigaretou. Jenže... on už s námi projel celých 120 km prokládaných dlážděnými sektory. Proboha, tolik jsem na kole nikdy neujel. Podle svědectví dokonce asi od 50 km jede také ve stoje jako my, ale pochybuju že je to proto, aby si dal víc do těla :
 |
| Polykáme kilometry |
Posledních 40 km se rychle stmývá a k Roubaix se blížíme už úplně po tmě. Poslední úseky se už soustředíme jen na další křeče v rukách a náš peloton je roztažený na délku i dvou kilometrů. Každý si zažívá svou vlastní krizi z únavy a nevyspání. Všichni už toužíme být na konci.
 |
| Nejen koloběžci jedou do Roubaix |
Přijíždíme k cílovému Velodromu v Roubaix a nás polévá blažený pocit že jsme to zvládli v plném počtu. Dokoce i Tomáš až do cíle z kola neslezl a svými 160 km nasadil laťku hodně vysoko (celých 160 km).
Ženská část našeho doprovodného týmu pro nás připravila slavnostní přivítání se šampaňským a dortem.
Cílové foto v Roubaix
Má mám blažený pocit jako by nás vítal desetitisícový dav. Euforie ale netrvá dlouho. Promočení a propocení se soukáme do doprovodných aut, která nás odváží do hotelu. Vyčerpáním se do nás pouští zima a zachránit nás může jen horká sprcha a postel.
Koloběžci z Čech (a Rakouska) zase ojezdili něco málo francouzského asfaltu (a dlažebních kostek) a Francie se mi jako už v minulosti zase vryla pod kůži.
Nohy a tělo už dávno nebolí, ale až se mě někdo zeptá jak se mi jelo, odpovím "bylo to peklo. Ale krásný"
Text: V.Jun
Foto: Pavlína Soukupová a Pavel Werner
Fotogalerie
Žádné komentáře:
Okomentovat