Koloběžková triáda a házení koloběžkou.

Na internetu se objevila lakonická zpráva:

„Vašek Jun byl spatřen jak hází koloběžkou do lesa. Přítomný paparazzi nestihl zareagovat a tak jej vyfotil ve chvíli, kdy koloběžku zase z lesa vynášel. Bulvár zjišťuje podrobnosti“
Vezmu bulváru vítr z plachet spekulací a vše objasním dříve, než začne prohledávat mé bankovní účty.

Koloběžkovou triádou byla pro nás, a tedy i pro mě, série tří závodů, které se uskutečnili o víkendu 20-22.6.2014.

V pátek ve 23:00 startoval dlouho očekávaný druhý ročník Nočního závodu BEZ PEDÁLŮ v Tachově. Jako člen organizačního týmu Bez pedálů jsem u toho nemohl samozřejmě chybět. Proč, to si můžete přečíst v reportáži z prvního ročníku. Atmosféru letošního závodu pak krásně vystihl Petr Lindner ve své reportáži na Přibližovadla.cz.

V sobotu a v neděli na nás pak čekali dva ligové závody, ve kterých jde opravdu o hodně. Koloběžkářům určitě neuniklo, že se poslední srpnový víkend pořádá v Plzni Mistrovství světa v koloběhu a jen účastí v ligových závodech se mají šanci závodníci na mistrovství kvalifikovat.

Sobotní závod se již tradičně koná v rámci Evropského poháru handbikerů v Lounech a nás tedy po náročné noci (a tím nemyslím jen zmíněný závod) čekal asi 200km dlouhý přesun do Loun.

Perfektní organizace, skvěle připravená trať v centru města a famózní účast asi sto osmi koloběžkářů.

V kuloárech se neustále probírá otázka, zda za tak skvělou účast ve všech letošních závodech může právě blížící se mistrovství, nebo rostoucí popularita koloběžkového sportu. Ať je to jak chce, atmosféře závodů a kvalitě organizace jednotlivých závodů to jen prospívá a spokojení tak mohou být všichni zúčastnění.

Louny

Start na 15 km proběhl hladce. Po prvních padesáti metrech pravotočivá zatáčka a následných asi 300 m mírného stoupání. Ohromný peleton se trhá a závodníci mají dost času najít si své soupeře. I já jsem si v tom davu našel své. Označení slovem soupeř není ale to pravé. Soupeř pro mě znamená „nenechat si HO uject a ve správnou chvíli si zvednout sebevědomí, že mu to v pravou chvíli NATŘU“. Po stoupání následují dvě prudké pravotočivé zatáčky a stejně dlouhý sjezd k cílové rovince, kde čeká zatáčka vlevo. Jedno z nejkritičtějších míst trati. V zatáčce je totiž kanál. Během sjezdu si hledáme každý ideální stopu pro její průjezd. Netrefit přitom kanál, netrefit spolujezdce, přežít. Nálada v našem pelotonu houstne. Nikomu se nedaří trhnout a tak si necháváme síly na finiš. To bude maso. Tedy, bylo by to maso.

V pátém kole (jelo se celkem na 7 kol) se řítíme ve skupince asi 6 jezdců k cílové rovince. Vnímám jezdce na úrovni mého zadního kola vlevo a tak křičím „Udělám ti místo!“ Jedu vnějším obloukem a dostávám smyk. Zažil jsem ho na prašné cestě už mnohokrát a zatím jej vždycky ustál. Ne ale dnes. Zadní kolo mě předběhlo a já jedu zády napřed. To už neustojím. Pouštím tedy řídítka a snažím se dopadnout do měkkého (na zadek), přičemž dělám kotrmelec vzad a koloběžka letí nade mnou. Dobrý je to. Beru koloběžku a z reproduktorů slyším moderátora, že si zasloužím potlesk. No nevím. O 5 cm mě minul další z jezdců Martin Komár (jak se dozvídám později). Aby neskončil na zemi se mnou, seskočil z koloběžky a proběhl křovím na druhé straně silnice, když před tím jen těsně minul na obrubníku sedící divačku. Při snaze o návrat už neměl tolik rychlosti křovím proběhnout zpět a musel jej elegantně oběhnout.

Po průjezdu cílovou branou zastavuji a zkoumám koloběžku, protože zadní kolo hvízdá. Zlomená osa dává stopku. Ivča Mertlová z našeho týmu mě dojíždí a dává mi na dojetí svou koloběžku. V té závodní euforii si jí beru, ale za chvíli si uvědomuju, co se stalo. Byl jsem zatím v každém letošním závodě a i kdybych nedojel, pořád jsem ve hře o kvalifikaci. Ivče jde o každý bod a já jí tenhle závod vzal. Co naplat, už se stalo.

 A já cítím, že to moje měkké je asi naražené.

Těškov

Nedělní závod se konal v Těškově, 20 km od Plzně. Tuhle trať jedeme v lize podruhé a víme jak je těžká. Těšíme se.

Protože moje zadní kolo je mimo provoz, půjčuji si druhé a měním na něm plášť. Hlavně dobře nafoukat. Přefouknuté kolo by na hrubozrnném asfaltu nebylo dobré, ale ve sjezdech a v kopci se bude zase hodit. Jdeme na start. Moderátor, pořadatel a startér v jedné osobě Petr Pešta vydává předstartovní pokyny. Start za 5 minut a já zjišťuji, že mám zadní kolo poloprázdné. Do háje, asi jsem skřípl duši. Běžím k autu, abych duši vyměnil. Rychle nafoukat a auto zavírám ve chvíli, kdy zazněl starovní výstřel. Rychle za nimi a obíhám dav žen a juniorů, kteří startují o 3 minuty později. No nevadí. Závod má 30 km a já mám tak šanci jen předjíždět a nebýt předjížděný. První kolo, zadek po pádu bolí a od něj celá pravá noha. Na dobrý čas to tedy nevypadá, ale svým tempem to dneska ujedu. Projíždím časomírou do kola druhého. Krátké stoupání, ne příliš rychlý sjezd a na jeho konci levá zatáčka do prudkého sjezdu. Po včerejší zkušenosti najíždím hodně pomalu ale co to? Zadní kolo jde do smyku. Na nic nečekám, pouštím koloběžku. Bez problémů seskakuju a zastavuju. Koloběžku zvedám že pojedu dál, ale v tom smyku se zadní kolo neudrželo v rámu a uvolnilo se.

Včerejší smyk a pád, naraženej zadek, dnešní lapálie s duší, opožděný start a další smyk, málo spánku za poslední 3 noci, no......tak jsem jí popadl a hodil do lesa.

Asi 10 vteřin přemítám co dál a pak skáču přes příkop směrem, kde chudák ležela. Stavím jí na silnici, kontroluju škody, dotahuju uvolněné kolo a pokračuju v jízdě. Po sjezdu, kdy mám znovu dupat vidím před očima červené světlo a stop. Hlava velí přestat včas. Dřív, než vyvedu něco dalšího.

Šouravým tempem mířím po okruhu k cíli a vydýchávám se. Najednou vnímá, jak krásný máme dneska den, slunce do tváře a zpěv ptáků. No kýč, ale krásnej. Pomalu dojíždím kolo, sleduju „chrty“ soupeřící s časem a povzbuzuju je. Dnešní závod si užiju jako fanda. V cíli projíždím časomírou, abych měl zaznamenaný průjezd, pokládám koloběžku a jdu fandit. Konečně vidím vedoucí jezdce závodu a celé ligy zepředu. A to taky není špatné.

Triáda pro mě nedopadla nejlíp, ale užil jsem si to se vším všudy a v dalším závodě si zase trhnem...

Foto 1: Petr Lindner
Foto 2: Paparazzi Vašek Březina