1000 miles adventure

Od druhého ročníku závodu Craft 1000 miles adventure už uběhlo téměř půl roku a za několik dní (1. 1. 2013 v 0:00) bude spuštěna registrace pro třetí ročník. 




Zážitky a pocity, které jsem během tohoto závodu prožil a pocítil se mi do dnes neustále vracejí  a je jasné, že z nich budu "žít" dalších několik let.
Probírám se svým deníkem a v mnoha místech jsem dostal pocit, že působí negativně a nespokojeně. Pořád si stěžuji na náročnost tratě, nebo na to, že mě něco bolí :-).
Každý, kdo se někdy účastnil maratonu, ultramaratonu, nebo nějaké jiné akce, kde byl vystaven dlouhodobé zátěži vám potvrdí, že takovými negativními stavy prochází mnohokrát. Umění vytrvalce je pak zvládnout takovou fyzickou zátěž a  nevzdat se. Ne nadarmo se říká, že ultramaraton se běhá hlavou.
Jeden ze účastníků prohlásil, že v tomto závodě jde hlavně o psychiku, protože závod je tak dlouhý (1700km), že na tréning bude cestou času dost.

Když jsem svůj dojem z deníku probíral s organizátorem závodu Honzou Kopkou odpověděl mi:
"Je to super. Lidi musí vědět, že to není žádná p . . . l, žádný nedělní výlet."
A ten deník byl psaný každý den po fyzickém a psychickém vyčerpání. Každý den se navíc vyčerpání stupňuje a deník popisuje bezprostředně fyzické a psychické pochody závodníka.

Po skončení závodu prý hodně příznivců závodu projíždělo nejkritizovanější úseky, aby zjistili jaké to asi bylo. Často Honza Kopka dostává zprávy, že to přece nebyla taková hrůza a on na to odpovídá:

"Ano, když si v neděli vyrazíte projet třeba Šluknovský výběžek po hraniční čáře k Českému North cupu, který opravdu není cyklostezkou,  není to tak děsivé. Zkuste si to ale projet třeba třetí den po 300 km v nohách s plnou polní. Nebo po 500 km přejet Krkonoše přes Výrovku."

Chtěl bych celý závod prožít znovu a tak se pokusím v dlouhých zimních večerech oživit vzpomínky a k již zveřejněnému deníku přidat několik dalších faktů a fotografií, které ne vždy pochází z mého fotoaparátu.
Třeba zde někdo z příštích účastníků najde i nějakou užitečnou radu.

Jak jsem se o závodě dozvěděl
Kdo mě zná o mě ví, že i když jsem nebyl bůhvíjakým sportovcem, mým snem bylo uběhnout maraton. Když jsem to dokázal, a nebyl jen jeden, začal jsem vzhlížet někam dál až do sfér ultramaratonů. To že člověk dokáže uběhnout 250 km za 24 hodin, nebo 350 km za 48 hodin mě prostě dostávalo do kolen. Při pátrání po dalších zajímavých akcích na internetu jsem našel tenhle závod. První ročník právě skončil a do druhého daleko. Nevadí, řekl jsem si, bude dost času na přípravu. Že bych se pokoušel celou trasu zvládnout po svých jsem si nedělal iluze a tak jsem se rozhodl pro koloběžku. Koloběh má přeci jen k běhu blízko a aspoň nemusím tahat bagáž na zádech. 
Registrace k závodu byla odstartována 31.12.2011 přesně o půlnoci. Sedět v tu dobu u počítače se mi nechtělo a když jsem se přihlašoval 1. ledna kolem poledne, bylo už startovní pole zaplněné. Počet účastníků je omezen na 100 a já se přihlašoval jako 138. 
Nevadí, nemohlo mě to odradit. Do startu daleko a leckdo může své plány změnit. Ani mě nenapadlo, že bych nemohl startovat a začal si připravovat výbavu.

Výbava 

Motivace
Mít motivaci je nejdůležitější součást výbavy. Na cestě, ať už k tomu přistoupíte jako k závodu, nebo jako k dovolené, vás potká spousta překážek a nesnází. Když dojde na pomyslné lámání chleba, je důležité vědět, proč jste tady a proč by jste měli chtít pokračovat.
Kromě toho, že bojujete sami se sebou, svými myšlenkami, musíte bohužel bojovat i s lidmi kolem. Co já jsem si vyslechl řečí "Stojí ti to za to? K čemu je do dobrý? A toho času co to sežere."
K čemu je to dobrý pro Vás, to si musíte srovnat v hlavě vy sami. 
Mě to bez nadsázky změnilo život. 

Koloběžka
Už od první chvíle mi bylo jasné, že jiná než krosová koloběžka s velkým předním kolem to být nemůže. Volba padla na MIBO UNIVERS FULL. Tahle koloběžka je trochu těžší, ale ta váha je daná pevným a bytelným rámem a na hmotnosti se dost podílí i odpružená vidlice. Bez ní by bylo ale na trati těžko. Vidlice je uzamykatelná v libovolné poloze a většinu závodu jsem absolvoval s vidlicí uzamčenou v nejnižší poloze. Odemykal jsme ji jen při sjezdech. S odemčenou vidlicí se dá dobře jezdit i když zrovna nejedete po sjezdovce, ale pokud vezete dalších 20 kg bagáže, pak je lepší vidlici zamknout. 

Kotoučové brzdy, které jsou na tomto modelu dodávané standardně, jsou podle některých názorů u koloběžky zbytečný přepych, ale v blátě a mokru jsem nepoznal lepší brzdný účinek. Myslím, že mě mnohokrát pomohly.  

Kola jsou osazená náboji s průmyslovými ložisky Novatec a plášti Kenda K-Shield na předním a Schwalbe Big Apple na zadním. Že se do nich dá zapíchnout napínáček, aniž by došlo k defektu jsem si vyzkoušel nedobrovolně ještě před závodem. Přestože jeden z cyklistů hlásil za celý závod 17 defektů, já neměl ani jeden problém.

 

Brašny

V čem si povezu svůj dočasný domov jsem nemusel řešit dlouho. Příklady táhnou a protože již nějakou dobu znám a obchoduji s firmou AZUB  Aleše Zemánka, která kromě výroby lehokol dováží úžasné vodotěsné brašny Ortlieb, nechal jsem se inspirovat. 

Když jsem si vzpomněl na své vandrování v době studií, věděl jsem že moc věcí na cestu nepotřebuji. I tak jsem ale trochu předimenzoval. Několik cyklistů jsem objemnými brašnami vyděsil. Nojo, ale kdo mohl vědět, co všechno se může na cestě hodit? Kdy se dostanu ke zdroji jídla a kde budu muset přespat?

Vše jsem se snažil vést na koloběžce a na záda jsem si vzal jen běžecký batoh s vakem na vodu. Neustálý přísun tekutin mě držel na nohou.

Navigace

Tady plavu v neznámých vodách a tak jsem dal na diskuse ve všelijakých fórech. Nakonec stejně jako u auta je rozhodující volant a 4 kola, usoudil jsem že nepotřebuji kupovat tu nejúžasnější navigaci na trhu. Pořídil jsem Oregon Dakota 20. Proč? Připadala mi jako dobrá volba. Do diskuze se se mnou ale nepouštějte.

Povinná výbava
Ta je daná pravidly závodu a organizátoři mají právo před závodem i kdykoli v průběhu závodu kontrolovat. Aktuální seznam najdete v pravidlech.

Vlastní výbava
Tak tady má závodník velký prostor pro uplatnění své fantazie. Může si vzít jedno tričko, nebo celý šatník když to uveze. Co jsem si během závodu vyzkoušel je, že v žádném případě nemá cenu vozit náhradní boty. Aspoň ne, pokud jedete s koloběžkou. Boty jsem měl promočené po prvním kilometru a za celou dobu závodu nedostali šanci. Vlastně ano. Když jsem přespal v nějaké chatě, nebo penzionu, boty do rána uschly. Jediným přínosem bylo to, že suché se ráno lépe obouvali. :-)
Oblečení jsem měl jedno na sobě, jedno náhradní a jedno na spaní pod širákem.

....a pak to přišlo

v průběhu několika měsíců jsem se postupně dostal až na 128. místo v pořadí. Když už jsem si myslel, že se do startovního pole nedostanu, nabídl mi organizátor 3 týdny před startem možnost startovat za tým ISOMA.  Nebylo co řešit. výbava připravená, povolenku doma (to úplně nejdůležitější) taky. 

Hurá na start

(pokračování příště)