GIGATHLON. Od okamžiku, kdy jsem se o
něm dozvěděl jsem už neměl nikdy klidný spánek.
Hledat a pátrat co moje tělo vydrží
mě strašně baví a nemyslete si, že trpím nějakým druhem
masochismu. Jen jsem se už mnohokrát přesvědčil, že unavený sval neznamená, že už nemůže
fungovat. Jen říká že ho námaha „nebaví“ Stačí mu ale dát
to co potřebuje a jede dál.
Gigathlon je tak trochu větší
triathlon. Závod, ve kterém můžete soutěžit v pětičlenném
týmu, dvoučlenném týmu a nebo jako jednotlivec. To už musíte
ale zvládnout 5 sportovních disciplín, kterými jsou In-line
bruslení, silniční kolo, plavání, horské kolo a běh.
Copak o to i to se zvládnout dá ale v
dávkách 21 km + 87 km + 2,5 km +47 km +21 km už je to větší výzva.
A navíc když součástí závodu je ještě opakování následující
den.... Více se můžete dočíst na stránkách závodu.
Nejprve jsem chtěl sestavit nějaký
tým, ale po marném vysvětlování o co jde a proč by to měl
někdo podstupovat jsem to vzdal a rozhodl se pro sólo jízdu.
Můj cíl nebylo umístění (to se ani
nedá) ale dojet. A tak a jediným soupeřem byl časový limit,
který bylo nutné splnit, jinak následuje diskvalifikace. Tomu jsem
podřídil tempo od prvního kilometru už v tréningu.
Sobotní ráno bylo příjemně teplo a
hlavně silnice byla suchá. Mokrý asfalt kolečkům bruslí zrovna
nesvědčí. Blíží se půl sedmé, kdy bude závod odstartován
přímo na pěší zóně přístaviště.
Kupodivu nejsem ani trochu nervozní.
Možná jsem se těšil už moc dlouho, že mi to připadá úplně
normální. Myšlenky na tenhle závod mě každý den doprovází už
skoro rok.
Dávám Heleně, své partnerce která
dnes plní úlohu supportu, poslední instrukce. „Až dojedu
rozvážeš mi levou botu, pravou si sundám sám.“ Sundat brusle
rychle není zas tak jednoduché. „A než dojedu, naplň mi druhej
bidon ať jsem na kolo naloženej. Pojedu to odhadem hodinu dvacet“
Stoupám si mezi řadící se závodníky
jednotlivce i členy týmů a jako v tranzu si prohlíčím jejich
pestrobarevné dresy a startovní čísla hezky připnutá na
kapsách.....do háje, kde mám číslo!?
A to jsem byl pyšnej, že jsem
vyfasoval červenou sedmičku. Helena už někde v davu diváků.
Pokorně se řadím až na konec
startovního pole. Naštěstí po startu jede celý peloton do kopce
asi 100m na hlavní silnici a dalších 300m za zaváděcím
doprovodným a policejním autem. Helena se mě snaží vyfotit ale
kazím jí to svou žádostí o číslo. Vytahuje ho z batohu, strkám
do kapsy. Na zicherhajcky už není čas a hurá za ostatními. To
bych nebyl já. I tentokrát startuju odzadu.
Část pelotonu už je i se zaváděcím
autem za kruhovým objezdem a bylo odstartováno. No co. Natahuju
„krok“ a začínám stíhačku. Hezky pomalu. Moje stovkový
in-liny kloužou jak po másle a předjíždím jednoho buslaře za
druhým. Přitom si namlouvám, že přepálit už na bruslích by
byl můj konec. Bruslařku v modrém „Švýcarku“ jsem střihnul
jako poslední když slyším, že se nemůžu odtrhnout.
Asi po kilometru mě v klesání
předjíždí, řadí se přede mě a nabízí střídání. Nojo, že
mě to nenapadlo. Drift se peče i na in-linech. Až na desátý
kilometr za Frymburk si vzájemnou spolupráci zpestřujeme příjemnou
anglickou konverzací, ikdyž někdy sotva popadáme dech. Oba jedem
na jistotu, tedy hlavně nespadnout a nerozbít se. Po otočce už to
taková legrace není. Záplatovaná cyklostezka s prudkými
klesáními a stoupáními (tedy aspoň na in-linech to tak působí)
je už o technice a tu na těchhle bruslích ještě nemám. Před
nejnebezpečnějčím úsekem brzdím o stošest a padám na zadek a
na otejpovanou ruku, kterou jsem si na bruslích narazil už minulý
týden. Dopad mi málem vyrazil dech. Chytám se pořadateli
nataženého lana a poslušně scházím po dost už ošlapaném
trávníku. Jinak to tady ani nejde.
V dalším klesání dojíždím po
trávě ťapající Švýcarsku. K odřenému koleni a
loktu mi přidává historku jak k tomu přišla. Aspoň v tom nejedu
sám. Když po 21 km projíždíme bránou, radši se nesnažím
brzdit bruslí a brzdím o plot depa. Je to přeci jen v tuhle chvíli
bezpečnější.
Zvládl jsem 21 km za 1:09:16
Sundáváme brusle, obouvám své
koloboty a sedám na svojí silniční skládačku. Vyrážím na
87 km jízdu na 24“ kolech. Trasa opět vede po silnici směrem na
Frymburk. Z depa zamnou vyráží další dva silničáři z týmů.
Předjíždí mě hned po vyjetí na hlavní silnici. Chytám se do
háku a do Frymburku prvních 10 km se jich statečně držím. Ve
Frymburku ale přichází první stoupání. Nevím jestli je to
kolem, nebo nohama (nejspíš obojím) ale nedaří se mi držet s
nimi krok. Přepínám se do vytrvalostního módu a připomínám
si, že jedu na výlet. Aby ne. Byla by škoda touhle nádhernou
krajinou proletět za 2:30 jako ti nejrychlejší a nerozhlídnout se
kolem sebe. Naštěstí za jedním kopcem přichází druhý a tak o
nějakém spěchu nemůže být řeč. Na každé křižovatce stojí
minimálně dva pořadatelé případně i s policistou, kteří
zastavují pro každého závodníka dopravu. Hvízdají přitom
píšťalkou jako o život (to aby všichni věděli) a pak nám
ještě tleskají a povzbuzují. Tohle dělá tak závodní
atmosféru, že pokaždé zvýším kadenci šlapání. Při průjezdu
Českým krumlovem a jeho starou zástavbou mám tak už dostatečnou
rychlost, že přes kočičí hlavy staré dlažby letím jak po
letištním asfaltu.
Z Českého Krumlova vede trať po
pravém břehu, kde musím kličkovat mezi vodáky vystupujících z
raftů a pokračuji po hlavní silnici na Vyšší Brod. Úsměv ve
tváři mi křiví pak už jen asi 10 km stoupání do Malšína.
Sjezd do Vyššího Brodu tvář tlak vzduchu zase vyžehlí
ovšem....
….přejíždím hráz v Brodě a na
křižovatce mě posílá pořadatel jinam než kam ukazuje oficiální
značení trasy. Snažim se za jízdy diskutovat ale přístojící
policista mi ukazuje stejným směrem. Do města silnice trochu klesá
a tak se hezky rozjíždím. Pod klášterem na mě mává další
pořadatel a směruje mě na schody do kopce. Sakra pitomci copak
vypadám na tom svým kole tak blbě, že jste si mě spletli s
cyklistama na horských kolech? Tenhle úsek trasy je totiž stejný.
Rudý jak rak vzteky otáčím kolo a dupu do kopce zpátky směrem
na Lipno nad Vltavou. U kritické křižovatky nadávám první
skupině pořadatelů....kluci promiňte ale muselo to ze mě ven...a
chytám se právě projíždějícího Jirky Karvánka, který je jak
později zjišťuju ve svých 62 letech nejstarším účastníkem
Gigathlonu. Silničnímu kolu ale fakt nestačím a přijíždím do
depa asi 4 minuty po něm.
Svých 87 km jsem ujel za 3:49. Paráda.
Jsem rychlejší než jsem si sliboval.
Hurá do Lipna.
Nejnáročnější úkol je tu.
Nasoukat se zpocený do neoprenu s dlouhými rukávy a nohavicemi o
číslo menší než je moje tělo.
I tohle ale musí závodníci trénovat
a tak to „zvládáme“ asi za 8 minut. Však jsme taky k vůli
neopren-tréningu šly spát až po půlnoci. Před Gigathlonem jsem si
sice neopren pořídil a vše natrénoval, jenže krátkými rukávy
a nohavicemi nebyl podle regulí závodu. Musel jsem si půjčit
erární a jak to tak bývá, vaši velikost nikdy nemají.
Nevím jestli je to změnou pohybu,
nízkou teplotou vody nebo sevřením svalů v neoprenu, ale po
padesáti metrech se mi začínají kroutit nohy. To snad ne. Mám
plavat 2,5 km a skončím na prvních metrech s nohama do zatáčky?
Otáčím se na záda a natahuju nohy jak jen to jde. Křeč odchází
ale po dalších 20 m je tu zpátky. Je úpně jedno jestli plavu
kraula, prsa nebo znak, křeče přicházejí znovu a znovu. Nezbývá
než zastavit a čekat až to přejde. Naštěstí neopren funguje
jak nafukovací lehátko a stačí tedy jen volně ležet na hladině.
Nádherných 2,5 km samoty. Přes brýle
se dívám do zelené tmy Lipna a snažím se myslet jen na své ruce
a dech. S pitným režimem si nedělám hlavu. Vlny na hladině mi
zajišťujou pravidelný přísun tekutin. Křeč mě zastavuje
celkem asi 8x.
V místě kde vylézáme z vody se ke
mně napřahují dva pořadatelé, chytají za ruce a vytahují ven.
„Proč se mnou cloumáte jak s utopencem?“ chci jim říct po té
co vyplivnu nabranou voudu do pusy. Zjištuju ale, že prvních deset
vteřin neumím stát na vlastních nohách. Radši jim děkuju.
Konečně se chytám a cupitám po maríně k časové bráně.
Probíhám za 1:20.
Další překvapení. Takhle rychle
jsem to ani uplavat neplánoval....na časový limit mám zas o něco
větší náskok.
Helena mi pomáhá z neoprenu. Já
během toho vyprávím o krizových okamžicích a při znaze se
obout a obléknout zjišťuju škody na svalech. Po těch křečích
nějak ztvrdly a ztratili průžnost. No nic, to se rozjezdí.
Za 4 minuty už sedím na horáku a
stoupám k hlavní silnici a dál do lesa. Před odjezdem ještě
dávám Heleně časový odhad. „47 km můžu jet v terénu tak 3
hodiny, pro sichr mě čekej v depu ve Frýdavě se suchým trikem a
teniskama u za dvě. Kdo ví.“
Stoupám asi 4 km po lesní cestě
občas vysypanou kameny a přemlouvám nohy ať šlapou. Po dalším
3 km dlouhém lesním sjezdu přijíždím na asfaltovou silnici a po
ní až do Vyššího Brodu. Projíždím tu svojí kritickou
křižovatku a mířím už dne podruhé pod schody kláštera. Tam
musíme sesednout a běžet přes celé nádvoří vedle kola. Svaly
jsou pořád nějak tvrdé a tak spíš jdu než běžím. Na běhání
tu budu mít ještě půlmarathon na konci dne přece.
A zase stoupání občas proložené
kamením nebo padlým stromem. Mám takový terén rád, ale bez kola
nebo s koloběžkou. Dokonce i brod, který se dá ale projet suchou
nohou. Všechno dobrý až..co to je. Jaké si skokanské můstky v
lese. Jenže já je mám vyjet zdola nahoru. To přeci nejde. Slejzám
a potupně tlačím. Konečně můžu zase nasednout a co to je?
Lesem vede křížová cesta plná kamení a po ní vede naše trasa.
Obdivuju ty cyklisty - traséry, kteří něco takového na výletě
po obědě vymyslí. „Vždyť je to rychlá a krátká bikerská
projížďka na vytrávení“
Třeba jsem jen mladý a nezkušený,
ale nemá to být cyklistická část závodu? Místo toho opět
tlačím. Tep mám někde pod bradou a bere mě už zase křeč do
stehna. Lehám si na „minutku“ do trávy.
Je z toho asi minut 5. Probírám se ve
chvíli, kdy se blíží další singl závodník. Odpovídám, že
jsem v pohodě a že mám jen křeč. Dává mi Magnesium a jdeme a
jedeme kus spolu. Asi po 10km společné jízdy mě bere křeč znovu
a jakási divná bolest v zádech. Zastavuji a parťák odjíždí.
Ještě mi během společné jízdy
stačí říct, že asi nedokončí. Cítí se vyřízenej a tuhle
akci si dal za odměnu, ne za trest..... To se přece neříká.
Znovu se zvedám a pokračuju ve
stoupání k větrným elektrárnám tyčícím se nad Lipnem. Jsem
na trase už přes dvě hodiny. Kilometry utíkají pomalu a čas
letí. Záda mě znovu zastavují. Nemůžu se bezbolestně ani
nadechnout. Lehám si doprostřed cesty, zkouším se protahovat jak
kočka a záda trochu polevují. Znovu nasedám a pokračuju. Na 33
kilometru vlese u Přední Výtoně přijíždím k občerstvovačce,
kde mi chlapi říkají že už to mám za pár. Jen 7 km do kopce a
pak 7 km z kopce. To mi vleje nadšení do těla a jedu další
stoupání. Po kilometru musím zastavit znovu. Stojím zkroucený
vedle kola a přemýšlím co dál. Co je špatně?
Hlava chce dál. Těším se na
půlmarathon celý den. Při běhu se dá všechno dopořádku.
Ztuhlý svaly poleví ale co s tímhle. Vždyť já se nemůžu
hnout. Zkouším popoběhnout ale bolest prochází celým tělem.
Jsem tu za odměnu a ne za trest.
Doháje, proč jsem to poslouchal. Lehám si do trávy a vnímám ten
božský klid. To přece nemůžu vzdát. I kdybych měl ten zbytek
do kopce jít pěšky. Co ale potom ? Běhat nemůžu. Stoupám si a
dělám něco, čemu nechci věřit. Otáčím kolo zpátky z kopce k
Přední Výtoni. Zatmělo se mi před očima. Co to dělám? Otáčím
kolo směrem do kopce. 2m, 3m, záda otáčím znovu a pomalu se
zatnutýma zubama sjíždím zpátky k Lipnu, kde vjíždím na
silnici a jedu po ní do Frýdavy asi 6km. Přez slzy nevidím moc
dobře na cestu. Moc to bolí. V tu chvíli asi vís na srdci než v
zádech. Jsem zklamaný a zároveň šťastný.
Zkroucený bolestí v zádech hlásím
v depu odstoupení ze závodu.
Ze závodu, který měl být mojí
odměnou a stal se pro tento den mým trestem.
Z Frýdavy přívozem do Frybmurku a za
dvě hodiny už posedáváme u cíle v Lipně nad Vltavou. Hltáme
závod jako diváci a s nadšením vítáme každého dobíhajícího
závodníka. Nádherná atmosféra kdy i poslední dobíhající
prvního dne, nejstaršího závodníka Gigathlonu vítá dav diváků.
Ráno závod pokračuje. Podle pravidel
Gigathlonu můžu druhý den nastoupit ke startu. Mimo pořadí.
Večer jsem stihl masáž zad ale po po
pár raních cvicích, kdy se mi záda znovu hlásí o slovo znovu to
vzdávám definitivně. Tělo už jednou řeklo dost.
Užívám si druhý den jako divák a
znovu se mi atmosféra dostává pod kůži
Já to dokážu. Já to chci dokázat.
Už za rok 1-3.9.2017
Nebudu zapírat.
Už teď trénuju na příští ročník.
A co vy?
Atmosféru závodu můžete nasávat na
Text: Václav Jun
Bezva.
OdpovědětVymazat