KOLOBĚHsport: Dvě etapy s Kickfrance 2013

Tour de France na kolběžce – Kick France 2013 je jednoznačně největší koloběžkový projekt historie. Něco takového jsme si prostě nemohli nechat ujít. A tak se nám podařilo dát dohromady malý tým, se který jsme vyrazili do Francie kluky z týmu Kick France 2013 povzbudit a ochutnat něco z tolik opěvované atmosféry slavného cyklistického závodu.
Hlavním cílem bylo doprovodit tým na nejdelší, 242 km dlouhé, etapě stého ročníku z Givors na Mont Ventoux. To co dělá tuto etapu královskou je závěrečné brutální 24 km dlouhé stoupání s 1600 m převýšením na osamocenou horu.

Vyrážíme ve čtvrtek večer z Plzně s tím, že během pátku dojedeme do městečka Givors, dospíme probdělou noc a počkáme na kluky. Tím, jak se ale blížíme k Francii, přepadá nás taková euforie, že měníme směr a míříme ke startu páteční čtrnácté etapy. Čekáme na ně na jejím padesátém kilometru.

Těžko popsat emoce, které nás přepadají ve chvíli, kdy vidíme 6 blížících se žlutých dresů jedoucích ve vláčku. Všichni prožíváme radost s každou zdolanou etapou, o které se dočítáme na blogu Kick France, nebo na Facebooku. Kluky známe osobně z jiných příležitostí, ale přesto nám naskakuje husí kůže, jako když spatříte legendy, které jste dosud znali jen z obrázkových časopisů. Tady jsou. Opravdoví, skuteční. Skutečné legendy.

Asi 3 minuty po jejich příjezdu atmosféru graduje doprovodný tým Josefa Zimovčáka.

...a Jozef Zimovčák na historickém kole osobně, který ani letos nevynechal svou roli předjezdce cyklistického peletonu.

Každá etapa, ať už se profil na mapách zdá jakýkoli je náročná na čas a toho mají kluci zatraceně málo. Uvítání tedy probíhá skoro za jízdy.
Každá ztracená minuta během jízdy znamená kratší čas na potřebnou regeneraci a spánek mezi etapami. Startovali z města Saint-Pourçain-sur-Sioule kolem sedmé hodiny a do Lyonu po 191 km společně dorážíme kolem 20 hodiny. My s nimi tedy ujeli 141 km nádherným venkovem Francie po bezesné noci.

Během těchto kilometrů máme spoustu času zjistit, jak celý tým funguje.Na první pohled není na klucích znát známky vyčerpání. Odevzdaně a přitom s úsměvem na tváři ukrajují kilometry směrem k cíli. O problémech, o kterých jsme se mohli dočíst (horečky, střevní chřipka, puchýře) vypráví jako o historkách z mládí. Jinak to vlastně ani nejde. Podpůrný tým (během dne šestku doprovází jen jedno ze dvou doprovodných aut) jim poskytuje perfektní servis, který z velké části spočívá v neustálém doplňování vody do bidonů a podávání jídla. V některých úsecích (hlavně ve stoupáních) pak přichází na řadu energetické gely a koktejly. Jejich těla jsou v tuto chvíli pouhé stroje, které potřebují mazat, doplňovat energii a chladit. Když tohle dokáže support zajistit, stroje nemají problém.
To co může sportovce pak při takové zátěži porazit jsou (kromě zranění samozřejmě) pouze emoce. I v tom mají kluci štěstí. Základ týmu (všichni čeští účastníci) se znají mnoho let a jeden pro druhého dýchá.

V každém stoupání etapy do Lyonu parkuje vždy několik karavanů, kde posedávají třeba francouzští důchodci, nebo celé rodiny. Náš průjezd je pokaždé impulzem k tomu, aby nás povzbuzovali, tleskali, přáli šťastnou cestu. I když francouzsky nikdo z nás nemluví, není těžké rozeznat, že povzbuzování myslí upřímně.

Pro Francouze je již stoletá Le Tour symbolem Francie podobně jako pro nás Karlův most. Kdo tohle nezažil, neuvěří.
Christophe, který doprovází celou skupinu během této etapy na kole zhruba od 80. kilometru, navíc graduje situaci tím, že v největších stoupáních vyjíždí vpřed a na kolem stojící karavany pokřikuje, kdo jsme, co jsme a proč tam jsme. Euforie tak nebere konce a cítíme se jako při finiši cyklistů na Mont Ventoux. Během páteční etapy, kdy teploty atakují 40 stupňů, nenastává žádná krize.

Naše doprovodné vozidlo se Zdeňkem Černým na palubě, ...

... který je i naší kuchařkou, se s doprovodem kluků bezvadně doplňuje a my všichni máme takovou péči, o které se ani cyklistům nesní. Zaručeně :-)

Jen Vašek Liška bojuje s otékajícím kotníkem. Vše má ale pod kontrolou. Pokud mají ostatní nějaký problém, nedávají nic znát.Posledních 20 km etapy vede městem s provozem připomínajícím pražskou magistrálu. Protože cyklista je ale ve Francii naprosto respektovanou součástí provozu, projíždíme přes stovku semaforů bez jediných komplikací a to i tehdy, kdy projíždíme na červenou. Christophe jednoduše vjíždí do křižovatky a naznačuje všem, kdo je v tuto chvíli nejdůležitější a kupodivu nikdo neprotestuje. Naopak, z projíždějících aut vykukují hlavy a ruce, které skandují a povzbuzují.
Konečně cíl...

...a my se přesouváme auty do 20 km vzdáleného města Givors, kde Christofer zajistil ubytování v tělocvičně.

Support vaří, tým konzumuje neuvěřitelné množství jídla a probírá plán na další den, další etapu. Ve 23:00 zhasínáme.

Budíček ve 4:30 a všichni se musí připravit. Čeká nás 242 km etapy, o které se hodně mluví a to hlavně díky jejímu závěru, hoře Mont Ventoux.

Nejdůležitějším faktorem je čas. I proto se kluci rozhodli nerozdělovat etapu na 2 části podle původního itineráře, ale chtějí jet nonstop. Získají tak více času ve volném dni pro regeneraci a je vlastně úplně jedno, jestli Mont Ventoux padne o půlnoci, nebo ve 3 ráno.

Taktika?

Přežít!

Abychom se zbytečně nenakládali do aut, vyrážíme na start na stupátku. Náš tým trochu se zpožděním, protože jsme nestihli vše zabalit. O kluky se stará support a ten má na balení "celý den". Dojíždíme je asi po dvaceti kilometrech.

Tým od startu provází na koloběžkách Christophe a jeho syn. Nevím, kolik kilometrů měli v plánu, ale asi na 70 km nás vyčerpaný Christophe opouští. Celou cestu nejedl a vypil jen něco málo vody. To horko ho prostě dostalo.

Trasa Tour je bezvadně značená žlutými šipkami s logem Tour de France, po kterých můžete jet aniž by jste potřebovali mapu. Ale...

...až od přibližně desáté hodiny dopoledne. Do té doby mapu potřebujete a tak se stane, že najedete nějaký ten kilometr navíc při hledání správné cesty.

Po průjezdu pelotonu cyklistů zmizí šipky za pár vteřin a končí jako suvenýry ve francouzských domácnostech.

Profil trasy až k Mont Ventoux se zdá být docela přívětivý. Ale věřte, že graf je dost zkreslený a to právě díky skoro kolmé přímce na konci obrázku. To je ale v tuto chvíli daleko a tak máme spoustu času užívat si nádherné krajiny plné slunečnic, levandulí a TGV.

Asi na 40 km dochází k rozdělení týmu. Alpo spolu s Rene Koningem si balí proviant a vyráží vpřed s tím, že se pokusí dojet pod Mont Ventoux do 18:00, aby vyjednali povolení ke vjezdu doprovodného vozidla. Celý kopec je totiž v tuto chvíli obsypaný karavany a policie reguluje dopravu. Vjezd je jen na povolení.

Zbytek týmu jede podle plánu tak aby dorazil pokud možno do osmé hodiny.

Celý den není ani tak bojem s únavou svalů, jako spíše bojem se spalujícím sluncem. Díky tomu, že je voda stále po ruce, boj úspěšně vyhráváme.

50 km před horou (po 180 km) dochází krize i na mě. Krize se nedá předvídat, ale dá se porazit. Ta moje si to aspoň naplánovala chvíli před plánovanou zastávkou na jídlo Pořádná porce těstovin, polívka od Zdeňka a pár dávek ionťáku mě postavila na nohy. Po 30 minutách jsem mohl znovu vyrazit a parťák Pepa se mnou.

Kluci byli už na cestě. Na odpadlíky mimo tým čekat nemůžou a je to tak v pořádku. Ten nejtěžší úsek je teprve před námi a Vaškovi se trochu zhoršil otok kotníku.

Ještě asi 10 km jsem se vzpamatovával a Pepa se solidárně držel mého tempa. Síla se vrátila a my mohli konečně dál jet naplno.

Jak se blížíme k hoře, atmosféra kolem silnice houstne. Více karavanů, více diváků, více povzbuzování a skandování.

Žádné povolení se vyjednat nepodařilo. Tým Kick France už zahájil výstup a má asi hodinový náskok. Dokonce projeli i s doprovodným autem. Vyjednávám s policistou o tom, že musíme dokončit etapu a že bez podpůrného auta to nepůjde. Přikývne a pouští nás dál. K vrcholu hory zbývá v tuto chvíli kolem 16 kilometrů. Kluci mají hodinu náskok a atmosféra kolem cesty nás tlačí do kopce.

Ve Francouzské televizi proběhla o Kick France reportáž a tak mnoho diváků věděla, k jakému týmu patříme. Navíc zde byla spousta Čechů a tak povzbuzování, skandování a plácání po zádech nebere konce. Zdeněk s naším autem na nás čeká každých 500 až 1000 metrů a my máme pro svůj výstup vše stále po ruce. Rychle se stmívá.

Bereme světla a chystáme se na noc. Osvětlení je v tuhle chvíli životně důležité, protože na Horu začínají přijíždět kamiony s technikou pro zítřejší dojezd cyklistů. Desítky kamionů, kteří si vynucují průjezd mezi v tuto chvíli již opilými diváky neustálým troubením klaksonů, dálkovými světly a pedálem na podlaze. Je nepochopitelné, že pod koly desítek kamionů a dodávek nikdo neskončil.

Cestu nahoru i dolu průběžně potkáváme strážce, kteří dohlíží na to, aby silnice zůstala průjezdnou.

V botě se mi do chodidla něco zabodlo a tak pokládám koloběžku a usedám na kraj silnice. Musím sundat botu, když v tu chvíli přijíždí dvě čtyřkolky se strážci. Okamžitě zastavují a ptají sem jestli jsem v pořádku.

Jasně že jsem.

Jseš si jistý?

Ano jsem. Musím si jen vyklepat botu, mám tam nějaký bordel.

Strážce sesedá a mává mi rukou před očima, jestli reaguju.

Usmívám se a chápu ho. Po těch kilometrech po tom stoupání jsem v záři reflektorů musel opravdu vypadat jako opilec :-)

Čekají, dokud mě nevidí stát na nohou a odjíždí. Fajnoví lidi, ti Francouzi.

Asi 2 km před vrcholem dostává Zdeněk nápad. Necháme auto tady a já jdu s kolobkou s vámi. Stejně se nahoru nemůžeme mezi ty kamiony vejít. Když se po 300 metrech dostáváme za zatáčku, zjišťujeme, že to byl skvělý nápad. Většina kamionů stála v dlouhé koloně a nemohly nahoru kvůli nepojízdnému náklaďáku, který se nedaří organizátorům odstranit.

Všechny je tedy předcházíme a v 1:20 dosahujeme vrcholu Mount Ventoux. Na tachometru 255 km. Na teploměru 12 stupňů.