Od jara letošního roku jsme se podíleli na propagaci Poutního maratonu a Poutního ultramaratonu, pořádaných Farní charitou Cheb a Běžeckou školou Miloše Škorpila. Formou sponzorovaného zapůjčení koloběžky pro tuto akci. A jaký Poutní ultramaraton byl?
O co šlo?
Letos se uskutečnil již 4. ročník Poutního maratonu, jehož start i cíl je v Chebu u kostela Sv.Mikuláše. Každý, kdo se zúčastní, absolvuje trasu dlouhou přesně 42km a 198m. Trasa je vedena překrásnou přírodou mezi Chebem a německým Waldsassenem kolem významných památek kraje, např. Loreta, Jeskyně v Lurdech, Klášter Waldsassen, rozhledna na Zelené hoře a další. Trasu může běžet, jít a nebo projet na kole či na koloběžce. Na jednotlivých zastávkách pak obdržíte razítko do poutního pasu.Startovné je dobrovolné a je určeno na financování činnosti Farní charity v Chebu.
Jak je vidět, nejedná se o žádný závod, i když pro spoustu sportovců je maraton příležitostí k vyzkoušení svých fyzických možností. A to bez stresu, že třeba nebude první :-). Letos se kromě běžců a cyklistů na startu objevilo i několik koloběžkářů z celého kraje a podle reakcí, které jsem zaznamenal, nebudou chybět ani na startu příštího ročníku.
Letos Poutnímu maratonu poprvé v historii předcházel Poutní ultramaraton, kterého jsem se osobně zúčastnil. Ultramarathon vedl po poutní cestě Via Porta, která spojuje 2 kláštery na území Německa. Klášter Volkenroda a Klášter Waldsassen. Podle historických pramenů je prokázána historiská spojitost obou klášterů a Via Porta je symbolicky spojuje. Via Porta prochází také městem Cheb a je dlouhá asi 335km. Vede z velké části po území bývalého Východního Německa, Národním parkem Hainich, Durinským lesem... 14 sportovců se tedy vydalo na pětidenní cestu horským terénem po cestách a necestách. O jednotlivých etapách si můžete přečíst opět v Běžecké škole Miloše Škorpila.
Hlavní osobností celého ultramaratonu byl chebský farář, běžec a úžasný člověk Petr Hruška, který naplánoval itinerář pro celou trasu a to do poslední zatáčky.
Druhou hlavní postavou byl český ultramaratonec Miloš Škorpil, který ve své běžecké škole učí tisíce amatérských běžců běhat tak, aby jim běh a vůbec jakýkoli pohyb, přinášel jen radost a profesionálním běžcům úspěchy. Vždyť se také mimo jiné podílí na úspěšné kvalifikaci naší běžkyni Ivany Sekyrové ke kvalifikaci na Olympijské hry 2012 v Londýně.
Každý zúčastněný mohl celou trasu, kterou tvořilo 5 etap o délce 70-96km běžet, jet na kole, nebo na koloběžce. Miloš Škorpil se rozhodl v rámci příprav na ultramaraton 100 mil Leadville v americkém Colloradu celou trasu běžet. My ostatní běželi podle svých možností a když už to nešlo, mohli jsme přesedlat na kolo či koloběžku.
Celý ultramaraton byl nejen o sportovních výkonech, ale také o přátelství lidí, kteří o sobě dosud ani neslyšeli. Vzájemná podpora při překonávání sebe samých z nás vytvořila přátele na celý život a přál bych v dnešní uspěchané době každému z nás, aby něco tak silného zažil.
Bylo nás letos 14. Kolik nás bude příští rok?
19.6. v 7:15 jsme startovali od první značky Via Porta v klášteru Volkenroda.
Běželi jsme cestou ...
...i necestou
Po cestě nabírali ztracené kalorie
Navzájem jsme si hóóóóódně pomáhali...
...ale při běhu, nebo jízdě to bylo na každém z nás
Jak jsme polykali kilometry, sil ubývalo...
...ale dobrou náladu neztratil nikdo.
Občas to taky bolelo
Před závěrečným marathonem jsme si střihli rozcvičku
Těžko bych zde popisoval TO, co každý z účastníků prožil sám v sobě a tak si pomůžu textem jedné z účastnic Ultramarathonu a dnes kamarádky, Moniky Švejdové :
"6 dní. Pouhých 6 dní mi stačilo k ujetí 213ti km, k uběhnutí 142ti km a k pochopení, že přesně tohle není to, oč tu běží. Důležité je znovunabyté uvědomění si významu slova lidskost. To, že skupina 14ti odvážných, mezi sebou se neznaje, se díky společné cestě semkne, vychází si vstříc, podporuje se, svěřuje se s bolestmi, raduje se z cizího úspěchu, společně se směje, společně i pláče. K tomu stačí jen ubrat ze sobecké sebestřednosti, vnímat okolní svět a otevřít své srdce. Pouhých 6 dní stačilo k navázání přátelství, které sice nebude aktivně udržované, ale vždy bude existovat. Po stránce fyzické jsem opravdu vyčerpaná, ale po stránce duševní jsem neuvěřitelně nabitá energií a to právě díky této zkušenosti, díky těmto lidem. Nelituji ani minuty z těchto šesti dní. Poutní Ultramaratonci, PŘÁTELÉ, děkuji :)"
Lépe bych to nevyjádřil.
Text: V.Jun, Monika Švejdová
Foto: Účastníci Poutního ultramarathonu 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat